PRVNÍ DĚJSTVÍ
(Obětní háj blíže Vyšehradu. Nalevo
povýšený kamenný stolec. V pozadí jsou vidět hradby Vyšehradu.
Hájem se dlouží poslední lehké stíny šera, nad vrcholky lesa se
počíná rdít východ. Na dolejších stupních stolce sedí Vlasta s
hlavou skloněnou do dlaní. Po chvíli povstane a rozhlíží se hájem)
VLASTA Stínové vy duší zemřelých, již lehkým křídlem v háji svatém stromů témě obletujete, proč v dáli oku
mizíte?... Ó, postůjte v svém plachém těkání!... Hle, žhavá touha pudí mě, bych v kmitných sborech vašich
našla tu, jež odešla, by bolest družkou nám jen zůstavila v odvet!...
(Sluneční paprsky stále více prozařují
háj)
Marně volám!... Marně! Mizí ve výšinách! – K větvicím již vracejí se ptáci, strach jež před dušemi zapudil, a jarým pěním zdraví odchod stínů! –
(Unesena nádherným obrazem vycházejícího
slunce)
Nad lesem, hle, z pevné brány nebes slunce vystupuje jako skvělý rek, jenž v mocné dlaní štítem zlatým vládne!
(Náhle se zachvěje a zahalí si tvář
řízou)
Skryj se, hlavo porobená, svatý lesk by jeho na tě nepad!
(Klesne opět na stupně stolce. Náhle v
pozadí háje se ozve šustot. Nad koruny stromů vyletí ostříž, za ním
se vzduchem kmitne šíp a zasáhne ho. Pták se chvíli trhaně zmítá,
pak klesne na zemi. Jakmile dopadl, z houštiny vyběhne Šárka s lukem
v ruce, spěchá k ptáku, pozvedne ho a prohlíží)
ŠÁRKA Mrtev! Bystře šíp můj přímo k prsoum letěl! Teplou krev již lačně země pije! Vám za oběť ruka má ho sklála, vám, bozi věční!
(Položí ptáka do pozadí, kde je místo
pro žertvu)
Statnost svou a sílu k nohám vašim zbožně kladu; žár ten mladistvý, jenž v nitru plane, za žertvu vám dávám!
(Tu spatří Vlastu, jež posud sedí v
zadumání na stupních stolce)
Viz, zde děva sama v zadumání!
(Postoupí blíž)
Aj, toť Vlasta!
VLASTA (vytrhne se ze zamyšlení a vzchopí se) Šárko! – Ty! – Ach, také bloudíš zvěř jak vyplašená! –
ŠÁRKA (s trpkou výčitkou) Vlasto, proč se straníš Vyšehradu síní? s tebou bychom nebyly tak klesly!
VLASTA (s hrdou vážností se vzpřímí) Robou být jsem měla? Pohrdání, posměch zříti kolem sebe?
(Upřeně pohlédne na Šárku)
Mluv však; temných zvěstí mrak já vidím na tvém čele.
ŠÁRKA (prudce) V svaté háje houštiny zda hanba naše nedolétla?
(temně)
Zaduněly rány pádné v štít a rohů hlahol volal k radě první, Libuše co v smrti stín nám klesla. S družkami jsem spěla k Vyšehradu. Ale výsměch jen a zloba záští vítaly nás v očích mužů. Hradbou pevnou před kamennou síní dleli, s úšklebkem nás slali ke krbu a ku vřetenu. Dosti prý té ženské vlády, muž zas bude pánem ženy! Navždy od zlatého stolce stupňů vyštvali nás! Vše to hlavně dílem Ctiradovým, jehož pýchu práva naše urážela.
VLASTA Běda! Poroba jen údělem teď naším!
ŠÁRKA K čemu malomocné stesky! Nyní doba k činům! Jitra toho Přemysl a muži slavnou žertvu vznítí zde, by bohy naklonili vládě svojí. Vyčkáme zde a svá práva třeba mocí žádat budem! viz, tam družky naše již se blíží!
(Hájem se porůznu scházejí dívky
DĚVY S teskným srdcem v koby svatého my háje vstupujem, neboť věční odvrátili od nás přízeň svoji!
SVATAVA Naše oběť nemilá jich zraku!
RADKA Slova chvály odmítají němě!
ČASTAVA, RADKA, MLADA, SVATAVA Kněžno Libuše, ty v krajích věčných slyš, jak osiřely tvoje druže!
LIBYNA Zlatým štítem ochrany nám bylas, poroby šíp vnik’ teď v prsa naše!
ČASTAVA, RADKA
SVATAVA, DĚVY Pohasla již světla očí tvojich, z nichž k nám linula se přízeň věčných!
DĚVY Běda! Běda! Běda!
ŠÁRKA Hoj, vy děvy malé mysli! Lépe, zdá se, já že chápu záměr bohů! Mlčení zda jejich nedí zřejmě, samy bychom k dílu spěly? nemilují věční slabost, bázeň, v srdci smělém jen si oltář staví!
VLASTA (jež dychtivě naslouchala slovům Šárky,
vroucněji ji obejme) Svatá věštba mluví ústy tvými! Libuše nám tebou pokyn dává!
DĚVY Jasný již nám smysl slova tvého! Vlastní silou pouta strhat máme!
VLASTA (nadšeně) Slyšte, věční, prosby hlas a právo svaté vraťte nám! Ať vzejde nám jak slunce jas již volnost zářná!
DĚVY Slyšte, věční...atd. Z poroby teď prachu povzneseme své témě! Přísaháme svatě, že i životem svá práva hájit budem! Směle vítězstvím již spějme k cíli!
MUŽI (z dáli) Vítejte nám, svatoháje stíny! Vítejte nám! Kam nás vede zbožných citů plání!
VLASTA (trpce) Nuže, ustupme již stranou, trpkým údělem jak porobených bývá!
(Dívky postoupí napravo do háje
ŠÁRKA (dívá se do lesa, náhle se prudce
zachvěje a vykřikne) Ctirad!
(temně)
Opět vidím hanbu naši, ponížení! V hanbě k zemi sklonit hrdé čelo to, by v pokoření cítil moc a vládu ženy! Kde jennajít kouzla, která by ho spjala?...
(Z levé strany vyjde dvanáct ženců bíle
oděných, s lipovými věnci na hlavách a s varyty v rukou; v
jejich čele kráčí Vitoraz a nese smolnici, jíž se má zanítit
žertva. Za nimi jdou jinoši, nesoucí k žertvě bohaté dary kvítím a
ratolestmi ověnčené. Pak ve skupinách přicházejí kmeti, leši a
vladykové. V jejich středu kníže Přemysl, jemu je nejblíže Ctirad.
Přemysl vystoupí na stolec, muži se seskupí kolem něho. Děvy
zůstávají v pozadí, jedině Vlasta za následující řeči Přemyslovy
stále postupuje blíž a s napětím a s výrazem naděje naslouchá
jeho slovům)
MUŽI Zdráv buď statný Přemysl, náš kníže!
PŘEMYSL Přízeň bohů všem! Mně pozdraveni buďte všichni vy, kdož páskou svatou se srdcem mým spjati jste, s mým žalem nezměrným a mocným, stíny své jenž v duši rozsypal! již odpusťte mi bozi věkožízní, s nitrem teskným k oběti že vaší přistupuji; radostno a milo však co v dobách blahých bylo, trudem teď se stalo. Dvakrát bolestné ty upomínky štěstí!
(Zadumá se
Větve dvě, hle, úzce spolu vyrůstaly na pni svorné lásky. Haluze se jejich proplétaly, lístky s něhou k sobě chýlily se! Jeden úsměv slunce obě blažil, kropila je rosy jedné vláha. Sněžná zimy příze, svěží jara květy v úzké obětí je obě spjaly. V stínu jejich ptáčci tichý útulek svůj měli, ochraně jich svěřující hnízda. Slunná záře štěstí kolem šířila se, zdar a požehnání na všem vykvétaly! Náhle ničící dlaň Morany kol spěla, krutě podlomila jednu z družných větvic! S listím svadlým k
zemi schýlila se! Libuše má, zářný sne ty mého žití, z něhož bědný procitl jsem s nitrem bolem zdraným! Ach! Kde jsi? Kam zmizel zjev tvůj jasný? Kde tě hledat má mé zoufalství, má láska, moje touhy? – Žel, ó žel mi, žes mne opustila! – však již skryj se zrakům cizím ráno otevřená! Nemužno jest v žalu klesat!
(k lidu)
Nuže, přistupme již k žertvě slavné,
slova chvály vzdejme bohům spásám, by nám útěchu a mocnou přízeň slali!
(Přemysl sestoupí k žertvě, již Vitoraz
připravuje s jinochy. Ten pak podá knížeti smolnici, jíž
žertvu zanítí. Vitoraz a žreci stojí v polokruhu před žertvou)
VITORAZ Bože věčný, vládce světla, tmy a plamenných též šípů z toulce mračen!
VITORAZ A ŽRECI Svarohu, ty v sídle věkovitém, jemuž koří všech se bohů sbory, tající se v lesích, řekách, skalách, před nímž uklání se slunce zlaté, po tvrdé jež hradbě nebes kráčí, měříc kroky svými život lidský! Přijmi oběť, již ti zanítila srdce naše, kořící se tobě!
ŽRECI A MUŽI Slova chvály nechť zní bohům spásám! Sílu vítězící muži kladou v paže, moudrost v duši chrabrou, aby zemi spravoval a vedl k slávě!
ŠÁRKA Hoj, vy muži, chlubné zmije! K výšivěčných chcete vrhat pych svůj! Nikdybozi nežehnají křivdě! Vašeoběť ohavna jich jasné líci a buď rozmetána!
(Vrhne se k žertvě, vytrhne jednomu muži
meč a rozmetá žertvu. Muži, překvapení neočekávaným útokem,
pozdě se snaží tomu zabránit. Ostatní děvy kromě Vlasty
spějí Vlasty spějí Šárce na pomoc a zápasí s muži)
DĚVY Vzhůru! Křivdu mstěte!
MUŽI Hrůza! Knížete i bohů pohana to smělá!
DĚVY Pomsta svatá veď nás!
MUŽI Zběsilé vy, zpátky, zpátky!
PŘEMYSL Slyšte všichni jménem Libuše můj hlas! Oh, ochraňte již před zlobou vášně svatý země mír!
(Dívky a muži ustávají v půtce a
ustupují, jen Šárka stane před stolcem v hrdém vzdoru
CTIRAD Můj kníže, viz, zda pravdou slova má, že bejlí ženské vlády příliš směle kolem stolce
vzrostlo?
(Ukáže na Šárku; jízlivě)
Krásná jest! Však líce děvy šalbou jen! Toť skvělý květ, jenž plný otravy! Ty dlaně bílé zášti nástrojem! Ta ústa růžová jen pomstou dýchají a pýchu zná jen srdce ledové!
MUŽI Ó, prones soud svůj! Krev my žádáme za vinu její!
VLASTA (předstoupí před stolec) Svatým jménem tím, jež sám jsi vzýval, volám k tobě, kníže! Dříve slyš, než soudit budeš! Žádám právo jen!
DĚVY Chceme právo jen!
PŘEMYSL Já svatost práva chránit vždycky budu,
(s pohledem na Šárku)
ale plenit bejlí bezpráví! Nuž mluv, kdo po právu zde voláš!
VLASTA (předstoupí blíže) Jlako blahý ohlas doby zašlé v duši zvučí slova dojemná! Ta slova žalně lkala nad zlomenou snětí, z družného jež svazku vyrvána, již nikdy nemůže chránit stolec zlatý. – Větev ale štíhlá, hrdá květy bílé v rozpuk vypěstila, jež jí částí těla byly. A když padla podlomena ranou smrtí, květy bílé, setřeseny, skanuly jak slzy ke zlatého stolce stupním. – Ó rci, kníže, proč ty květy větve drahé šlapat chceš teď ve porobu, proč je zdeptat v pokoření?
(s nadšenou vroucností)
Slyš mě! Z hloubi bolu svého k tobě úpím! Vrať nám práva svatá! Dej, ať Šárka v sněmech slavných věhlasný meč třímá, Vlastě svěř zas desky svaté a nechť děvy střeží oheň pravdozvěstný, jehož plamen spravedlivé chrání! Láska svatá k právům těm nás pojí, srdce z ňader s nimi bys nám vyrval!
(Poklekne v nejvyšším zanícení
DĚVY Vyslyš! Vyslyš prosby naše vroucí!
PŘEMYSL (dojat) Povstaň, Vlasto! Ne tam místo ženy! Úcta, láska právem buď jí svatým, ale muž jen v zemi naší vládni! –
(Vlasta povstane s výrazem nejvyššího
bolu)
Ve znamení smíru, Šárko, slyš, já život tobě dávám!
ŠÁRKA (prudce) Co můj život! Jinou milost, kníže, přej! Ty ženou zhrdáš, nuže sílu její změř! Mně dovol v zápas jíti s tím, jejž muži zvolí! Bozi, sami suďte, na čí straně právo! Komu nejmocnějšíplamen zášti v oku hárá, ten aťjest můj sok! – Ta slova vyzývají tebe, Ctirade!
CTIRAD Mně v posměch tvoje slova! Šelmu dravou pusť a Ctirad pouhou rukou rvát se bude s drápem ostrým, tura zkrotí tvrdou pěstí, ale nikdy neskloní se, aby sílu měřil v půtce směšné s ženou!
ŠÁRKA (se zbraní tasenou vrhne se proti němu
divoce) Urážku tu životem mi splatíš!
VLASTA (ji zadrží) nikdy vraždou! Bojem přímým spějme k právu!
DĚVY Vzhůru k boji!
MUŽI Nuže v zápas!
DRUHÉ
DĚJSTVÍ
(Hustý, divoký les. V pozadí obzor
uzavřen chlumy, mezi nimiž se volným svahem vine úžlabina. nalevo
ze stráně padá pramen. Kupředu se rozestupuje les v nevelkou
mýtinu, na níž nalevo se rozkládá mohutný dub, jehož silné kořeny
se místy prorývají půdou. Sluneční jas se tlumeně prodírá korunami
stromů a vrhá zlatozelenavý svit na mýtinu. Porůznu
jsou zde roztroušeny kameny a pařezy porostlé mechem; v pozadí na
úpatí chlumů leží několik vyvrácených kmenů, opředených lesním
rostlinstvem. V pozadí se v úžlabině objeví Vlasta. Na pleci se jí
houpá toulec se šípy a luk, na hlavě má přilbici, v ruce oštěp a štít.
Zastaví se a volá zpět do lesa)
VLASTA Hejá! Hejá!
(Z dáli odpovídají hlasy děv
DĚVY Hejá! Hejá!
(Zároveň se začnou v úžlabině objevovat děvy, podobně ozbrojené jako Vlasta
VLASTA (sejde na mýtinu) Stavte krok! Jsme u cíle! Zde svatýdub, kde družky vyčkáme.
(Stane pod dubem. Děvy sestupují
úžlabinou na mýtinu)
Vše ticho posud kolem. Ani Šárka zde! Přec mrakem temným letí vždy!
(Oštěp zarazí do země, štít o něj opře)
Již těžká krví naše zbraň! Dnes krutý byl to boj!
(Usedne pod dubem. Děvy se shromáždí
kolem ní)
Byl Zbislav chrabrý rek a mrtev leží již; jest ubit jeho rod i čeleď veškerá a statná těla jich jsou šelmám potravou!
DĚVY A statná těla jich jsou šelmám potravou!
VLASTA (rozhlédne se kolem a líce její se
zasmuší) Však žel, že naše krev též za oběť!
(povstane)
Vy, děvy bojovné, jež život daly jste za naši svatou věc, vám věčná budiž čest!
DĚVY Vy, děvy bojovné! Vám slavná paměť buď!
(Uhodí zbraněmi o štíty)
Však krvavá pomsta buď smírem vám!
(Děvy také odkládají zbraně, zavěšují je
na stromy a zarážejí do země. Pak se rozloží kolem
Vlasty, jež usedla pod dub. Z pravé strany vystoupí Radka,
Mlada a osm děv. Všechny jsou ve zbroji a dvě z nich
nesou šatem pokrytý štít)
MLADA, RADKA A DĚVY RADČINY Hoj! Zdrávy buďte, sestry!
DĚVY VLASTINY Zdar buď vám! Vám zdar!
VLASTA A DĚVY VLASTINY Zda šťastna byla vaše zbraň?
RADKA (předstoupí před Vlastu, za ní se
postaví dvě děvy, které nesou štít zakrytý
šatem) Dnes bozi s námi byli v díle. Vspící dědinu my vtrhly bouří divou. – V mžiku zrudlo všechno plameny a krví! Hoj! Tu bledý třas vše muže jal, že v útěk dali se! My všechny pobily je jako psy, že živí zůstali jen dravci hladoví, již vzduchem kroužili!
(Strhne šat ze štítu) Zde nová zdoba na Děvína hradby!
(Pozvedne za vlasy zkrvácenou hlavu muže
DĚVY VLASTINY (s radostným obdivem) Pelej lech!
RADKA Byl krutým nepřítelem děv!
RADKA, MLADA A VŠECHNY DĚVY (s divokým posměchem) Nuž s námi, reku, na Děvín!
(Děvy položí zas hlavu na štít a odnesou
VLASTA To statný čin byl, Radko! Dobrý byl dnes boj! Vám díky, bozi věční! Slunce vítězství nám vstává z mraků krvavých a slavně kyne čas, kdy hrdý Vyšehrad již před námi se skloní!
DĚVY Vám díky, bozi věční!
(V dálce je slyšet roh
MLADA, VLASTA A DĚVY
Libyna to sdruží!
(Mlada vezme roh a odpoví. Děvy Radčiny
také odkládají zbraň a usedají. Radka a Mlada
jsou nejblíže Vlastě. Z lesa se ozve dusot
koní a hlasy
LIBYNA S běsy v závod leťte! Hojo!
SVATAVA (v lese) Hojo! Jsme ti v stopě!
(Mezi pokřik děv se mísí žalostné prosby
zajatých žen
ZAJATÉ (v lese) Běda! Slitování!
DĚVY Plesný klus to! Vítězně se blíží!
(Z lesa z pravé strany vystoupí Libyna a
Svatava ve zbroji a každá drží koně na uzdě.
Volají zpět)
LIBYNA Zajaté sem!
SVATAVA Koně uvažte!
(Děvy přivléknou několik spoutaných žen,
mezi nimi dívku ve světlémrouchu svatebním. Jiné děvy
odvádějí koně)
ZAJATÉ Běda! Slitování!
LIBYNA A SVATAVA (kynou spoutaným) Zde naše kořist!
ZAJATÉ ŽENY (lomí rukama, některé poklekají, nevěsta klesá k zemi jako ve mdlobách) Soucit mějte! Zpět nás pusťte k milým našim v chaty!
VLASTA (tázavě) Ženy jaté?
LIBYNA ukáže na omdlelou dívku Nevěsta to Sobka, druha Ctiradova. Medovinou vše když zpito bylo, zprostřed svatebního veselí my uloupily ji i její družky.
(Při prvních slovech Libiny vystoupí z
lesa árka v temném zadumání; vyslechne vše)
SVATAVA Za námi však muži v sled se dali.
LIBYNA Pomstou nejprudší se Ctirad s lidem hnal, leč v houšti lesní stopu ztratili.
ŠÁRKA (dychtivě) Co díš? Že Ctirad za vámi se dal? Pak přijde sem?
ČASTAVA Já v lese zřela jej, on houštinou se plížil, jak by hledal zvěř.
HOSTA A sám byl, čeleď asi jinam slal.
ŠÁRKA To chvíle pomsty. Rychle vzhůru! Vlasto, slyš, to dílo přenech mně! Jen malou druž mi ku pomoci dej. Chci, mnou by klesl! Malá msta však smrt! On musí v hanbě zhynout!
VLASTA Jak si žádáš, staň se! Pomni však, že čestno, aby bojem padl bohatýr, ne lstí!
ŠÁRKA (prudce) On padne! Na tom dosti! –
VLASTA Na kůň zajaté a vzhůru na Děvín!
ZAJATÉ Ó běda! Slitování!
DĚVY Marné lkání! Na Děvín již vzhůru!
(Děvy odejdou s Vlastou a zajaté
odvlekou s sebou. Mlada, Radka, Hosta, Častava a osm děv
zůstanou)
ŠÁRKA (pro sebe, jako by nahlas pokračovala ve
svých myšlenkách) Jako temný stín ta zášť se plíží žitím mým! Já noci probděla pro hled ten pohrdavý, jenž mě v duši pálí!
(prudce) Jeden musí ustoupit! To čár snad je, však smrt jej jistě zlomí.
(Obrací se k děvám, jež v pozadí
očekávají její rozkazy
Blíže sem! vy říkáte, že krásná jsem?
(Děvy se přiblíží a hledí na ni s
úžasem, jako by nerozuměly její otázce) Nuž, zdali krásná jsem, se táži vás! Zda krásná tak, by vnada moje zpíjela jak vůně květů čárných v noci měsíčné, jež víly sobě v kadeř pletou?
SVATAVA, MLADA, RADKA, ČASTAVA, A DĚVY Krásná! Krásná jsi!
LIBYNA Sličná jsi jak jabloň kvetoucí!
SVATAVA Jak studánka, v níž svěží les se zhlíží.
MLADA Jako jitra úsměv růžový!
OSTATNÍ DĚVY Jsi krásná jako letní noc, jíž hvězdná zdoba v kštici plane! Krásná, ó krásná jsi!
ŠÁRKA (chladně, však s uspokojením) Nuže, dosti slov! Čas pílí!
(pro sebe, s divokou rozkoší)
Jako had se k němu vplížit chci a jako had svou oběť zardousím – v své náruči – svým dechem palčivým!
(Kvapně vystoupí k dubu, strhne šat z
hrdla a z ramen, přičemž temné kadeře rozproudí se jí po
šíji. Vášnivě)
Oh, Ctirade, ty zhrdlas bojem přímým. Nuže viz, teď nemám jiné zbraně nežli mladost svou a krásu! Ale těmi tebe v zápas smrtelný já vyzývám! – sem, Radko!
(Strhne si pás a podá ho Radce
Rudku přivaž! Svatavo, tvůj pás! Zde pevně k dubu připoutejte mě!
DĚVY Co žádáš, hrozno jest!
ŠÁRKA (velitelsky) Já poroučím!
DĚVY (bojácně) Nuž, staň se vůle tvá!
(Děvy učiní, jak Šárka rozkázala
ŠÁRKA (ukáže volnou rukou vedle sebe na zem) Sem, Mlado, polož roh! A slyšte: v lesa houšť se skryjte, až vás hlahol rohu zavolá!
DĚVY My opustit tě máme, Šárko?
ŠÁRKA Neváhejte již, kdo vzbudit nechcete můj
hněv!
DĚVY (odcházejí) Nuž, budiž s tebou zdar!
(Zůstane jen Šárka přivázaná k dubu.
Zapadající slunce vysílá zlatorudou záři na mýtinu. Vše
utichlo, jen les šumí, červánky vždy více blednou a již jen
slabý odlesk vrhají na Šárku. Soumrak se počíná rozkládat lesem
až se vše ponoří v průzračnou temnotu letního večera)
ŠÁRKA (zvedne její hlavu) Vše ticho kolem. Les jen šumí táhlou písní! – Kolébavko mládí mého, zpěve dumný korun staletých, svým hlasem tklivým budíš mrtvé sny, jež v duši leží jako květy svadlé! Oh, kde jste, vy léta dětství blahého, kdy znala jsem jen hvozdy ztmělé, slunné lučiny a skalin strmých hrdé vrcholy?
(s horoucím zanícením) Já snila tehdy o velikém štěstí, horoucím jak slunce polední, jež ústa žhavá tiskne k zemi zkvetlé, že mu v rozkoši pak květy dává vše a vůně! – Ale slunce mé teď rudé jest a krev jen z něho kane!
(zoufale)
Marně v hrůzách vraždění a bojů hledám zapomnění, klid! mě bolem divým mučí myšlenky, že žije on! Buď zhyne, nebo ruka jeho dá mi smrt, vše jedno, jen když zhasne bouřný žár, jenž v nitru plá a hárá!
(Plný měsíc se vynoří nad vrcholky
stromů a stříbrným svitem oblévá les. Zdáli se ozve zpěv
blížícího se Ctirada)
CTIRAD Měsíc bílý v doubravinu lesklým štítem mává. Reky budí z mohyl stínu, druh jich k žití vstává.
ŠÁRKA On! Toť on!
CTIRAD (blíže) Na palouku v řadách stanou jako na bojišti. Meče září, zraky planou, oštěpy se tříští!
ŠÁRKA Již blíží se! Mě úzkost jímá! Proč mě vášeň vtrhla k zrady činu?
(Levou volnou rukou se snaží rozvázat
pouta
Pryč! Chci přímo jít mu vstříc!
(Ctirad se objeví v úžlabině
Pozdě! Bozi sami rozsoudili!
CTIRAD (stane) Lada luzná z hvězdné výše k nim se snáší
letem, věnčí skráň a plné číše věčné slávy květem!
(Sestupuje úžlabinou)
Tady spočinu. Dál marně bych se stopou bral. Tam na vrcholu zrak mě neklamal, to Vlasty divý voj již letěl na Děvín a zajaté vlék’ s sebou! Ó, jen lid svůj míti, od nějž pomsty nedočkavost odtrhla mě, a již krev by byla pych ten smyla! Nutno nyní vyčkat rána a pak muže ku útoku sebrat rázně.
(Usedne na balvan na pravé straně a začne odkládat zbraň)
Lada luzná z hvězdné výše k nim se snáší letem, věnčí skráň –
(Všimne si Šárky, jež jako ve mdlobě sklonila hlavu k ňadrům; vzchopí se)
Tam cos bělá se a svítí, jak by květy bílé plály na kmeni… Snad klamný zjev to víly, která muže láká v zhoubnou náruč svou?
(Přikročí blíže)
Či snad to žena?
(Pokročí ještě blíže, stane před Šárkou,
na níž právě padne plný svit měsíce; pohlédne jí do
tváře, vykřikne) Šárka!
(Ucouvne v údivu. Šárka se nehýbá,
vypadá jako by ji přemohla únava a bolest. Ctirad se k ní
přiblíží)
Mrtva snad?
ŠÁRKA (zasténá) Ach!
CTIRAD Žije! Ale trýzní zmámena. Kéž včasná ještě pomoc má!
(Vytrhne lovecký nůž a přetne pouto na
pravé ruce, jež bezvládně klesne podle těla. Pak klekne
k Šárce a chystá se přeřezat pouta kolem těla; jak se jí
dotkne, Šárka, jako by nabývala vědomí, zaúpí)
ŠÁRKA Ó běda! Pomoc!
CTIRAD Šárko, slyš, jsi v rukou ochranných; ó mluv, co stalo se ti?
ŠÁRKA (stále s hlavou skloněnou, nepohlédne na něho jako by ho neznala) Vlasty divý voj tak ztýral mě a zvěří vydal v pospas, že jsem chránit chtěla ženy zajaté.
CTIRAD (dojat) Ty s ubohými soucit mělas! Díky měj!
ŠÁRKA (Pozvedne hlavu, upře na Ctirada pohled,
pak vztyčí proti němu obě ruce, jako by se chtěla bránit,
a vzkřikne) Ó hrůza! ty! Jsem ztracena!
(stranou) Jen sílu, sílu, pomsto krvavá!
CTIRAD (povstane) Ó, vzpamatuj se, Šárko, přináším ti pomoc!
ŠÁRKA jako by nevěřila jeho slovům Výsměch ještě, výsměch, Ctirade! – Jsem v moci tvé! Já vím, mě čeká smrt. Vždyť nepřáteli jsme! Ty nenávidíš mě. Já nemám právo doufat v záchranu. Však za jedno jen
prosím. rychle skonči již můj život! Slituj se, vždyť poslední to prosba!
(Skloní opět hlavu, jako by odevzdána svému osudu očekávala smrtící ránu
CTIRAD Žádej spíše, proti sobě abych zbraň svou obrátil! Ó dovol, dovol, abych ochráncem ti byl!
ŠÁRKA (stranou) Již zrady jed mu otravuje krev!
(k Ctiradovi) Ty nechceš moji smrt? Ty odpouštíš? Ne, ne, to blahý klam! vždyť zhrdáš mnou a zášť jen pro mne
máš! Ó, nech mě zemřít!
CTIRAD (Těžce, s namáhavě tajenou,
propukávající vášní) Ano, nenáviděl jsem! Já nenáviděl, Šárko, krásu tvou. Ó, slyšíš? Zášť jsem měl ku vlnám kadeří, z nichž šíje bělostná ti svítí jako květy bílé z temných hlubin vod, a zášť jsem měl k tvým retům růžovým i zrakům zářivým, jež řasou temnou planou jako hvězdy lesní houštinou. To stále bodalo a štvalo mne, bych železnými svaly tebe stisk’ a drtil, až bys k nohám mojim sklesla neživá! Nuž nazývej to záští, ale nechtěj, abych bez ní žil!
ŠÁRKA (vztyčí se vítězným výkřikem) Ó bohové!
(pak s líčenou oddaností opět praví)
jsem v moci tvé, chci být tě poslušna; nuž pojď a rozvaž moje pouta.
CTIRAD (opět před ni poklekne a začne
rozvazovat pouta) Ty se chvěješ, Šárko!
ŠÁRKA Z lesa vane chlad.
(Vezme jeho ruku a přitáhne ji k pasu)
Zde ještě pouto tísní!
(Skloní se k Ctiradovi)
Tiše! Slyším srdce tvé, tak blízko u mne
bije! Ruka tvá se také chvěje – snad – snad to také
chlad?
(Pouto povolí, Šárka sklesne Ctiradovi na prsa, jako překonána únavou a
slabostí)
Ach, odpusť! Tak jsem znavena, tak slabá, ty tak šlechetný, já nezasloužila si tvojí dobroty!
(Náhle se mu prudce vytrhne z náruče)
Ó, bozi! Co se děje se mnou? Proč tak důvěřivý jest, tak šlechetný? já urážky a krutost čekala!
CTIRAD (kyne pod dub) Sem usedni a pohov údům znaveným.
ŠÁRKA (stranou, jako by se čemusi zoufale
bránila) Ne, ne! Já nemohu!
(k Ctiradovi) Ó, nech mě odejíti!
CTIRAD (skokem se octne u ní a uchvátí ji do náruče; s horoucí vášní) Nikdy! – Moje jsi a nikdo mi tě nevyrve! Jsi má, má! Spíše dravci kořist vyrvat chtěj! Já cítil sladkýdech tvůj na své tváři, v náručí jsem tiskl teplé tělo tvé a vnadná hlava tvá mi dlela na srdci, a teď mi zmizet chceš? A myslíš, abych dále žil s tím žárem v nitru svém, jenž spálit hrozí celou bytost mou?
(trhavě, hlasem dušeným vášní)
Ó, miluji tě!... má jsi!... Slyš, má!... Neb usmrtím tě!
ŠÁRKA (se zoufalým vypětím sil se mu vyrve z
náruče, vytrhne ze šatů dýku a napřáhne ji proti
Ctiradovi s výkřikem) Nedotýkej se mne!
(Ctirad stojí před ní nepohnutě a dívá
se na ni okem vášně a lásky. Šárka zvolna spustí napřeženou
ruku a odhodí zbraň)
ŠÁRKA (zoufale) Marně!...Nemohu!...
(Klesne po posledním vnitřním boji Ctiradovi na prsa; horoucně)
Nuž vezmi mě i život můj!
(Ústa jejich setkají se v dlouhém
políbení.
CTIRAD Již věčně má!!
ŠÁRKA Ó, zmírám blahem!
CTIRAD Mně jsi život dala!
ŠÁRKA Láska život náš!
CTIRAD Ó rci, že nesmím jen?
ŠÁRKA (vroucně) Tě miluji jak květ, jenž v teskném stínu lesa toužně snil a čekal, světlo miluje! Ach, ty jsi slunce mé, já hořím ve tvém objetí, a vydechnout na tvých ústech nech mě život můj!
CTIRAD Blíž, jen blíže na má ňadra! Jen v jedno splynout! – Jen v jedno splynout! – Věčně, nerozlučně a tebou v jedno! Jak jsi krásná!
ŠÁRKA Cítíš žár, jenž z ňader šlehá?
CTIRAD Retem žíznivým já piju krásu tvou a každým douškem roste opěttouha
palčivá! – Cítíš žár, jenž z ňader šlehá?
OBA V proudech zlatých oblévá nás lásky blaho!
(Šárka klesne mu v nejvyšším opojení na
prsa. Ctirad ji odvede pod dub a jemně přinutí, aby usedla; sám
jí usedne k nohám)
CTIRAD Viz tu krásnou noc, tak plná něhy jest! To naší lásky zvěst kol vane přírodou!
ŠÁRKA Hle, tisíc jisker hoří ve výši!
CTIRAD Já všechny vidím pláti ve tvém oku!
ŠÁRKA Vůni skladkou květy dýchají!
CTIRAD Však sladší ústa tvá!
ŠÁRKA Toť blahý sen!
CTIRAD Ó, kouzlem spjalas mě!
ŠÁRKA Blahý sen!
(Náhle se mu prudce vytrhne z obětí)
Oh, běda! Pryč, rychle pryč! Ó jdi!
CTIRAD Jen s tebou!
ŠÁRKA (klesne před ním na kolena) Zaklínám tě láskou svou i bolem zoufalým! Svůj život zachraň! Na roh tento znamení a z lesa tlupa lítá děv by přikvačila! Ach! Měj slitování s ženou bídnou! Odpusť, odpusť, já tě zničit chtěla zradou!
CTIRAD (pozvedne ji) Zrada lásku tvou mi dala, proto žehnám jí! – Však před ženami měl bych ustoupit zbaběle? Ty sketu nemohla bys milovat!
(Uchopí roh; Šárka snaží se, aby mu ho
vyrvala však marně. Ctirad zatroubí, pak vezme meč. Z dáli
se ozve odpověď děv)
Můj meči, vzhůru! Hotov k boji jsem a věnčit bude láska zbraň mou vítězící!
ŠÁRKA Hrůza! Křídlem netopýřím zrada již se blíží; oko krví blýská, z tlamy jed jí kane! Mě, mě zachvať, příšero, já vzbudila tě, ale jeho šetři! Miluji, miluji jej!
DĚVY (z dáli) Hejá! Hejá! Hejá!
CTIRAD Šárko, důvěru měj v lásku mou a sílu!
(Obejme Šárku jednou rukou, v druhé drží
meč
DĚVY (se zbraněmi tasenými a se smolnicemi
přikvapí z různých stran s posměšným pokřikem) Hojo! Šelma v léčku padla! Bijte! Bijte!
CTIRAD Ostrým zubem chce se šelma bránit!
RADKA (zezadu vrazí mu oštěp do ramene, že mu
meč vypadne z ruky) Ostřejší však moje zbraň jest!
CTIRAD Zmije lstivá!
ŠÁRKA (stranou) Běda! Jak jej spasit?
(Děvy vrhnou se na něho a spoutají ho
DĚVY Hojo! Náš jest!
(Šárka vrhne se mezi Ctirada a děvy a hrozivě se vztyčí. Děvy ustoupí)
ŠÁRKA (k děvám) Zpátky! Můj jest on a právo nad životem jeho mám jen já!
TŘETÍ DĚJSTVÍ
(Pusté kamenité údolí mezi skalami, v
pozadí úžící se v průsmyk. Jednotlivé skály se zvedají v ostrých a
příkrých obrysech a mezi jejich útesy prozírá jen úzký pruh
obzoru. Na povýšeném skalním výstupku stojí kníže Přemysl ve zbroji,
kolem něho ozbrojení muži. Uprostřed mužů Šárka; jednu ruku má
ukrytu v řasách pláště, do něhož je zahalena, druhou rukou se opírá
o štít)
PŘEMYSL S vojem svým jsem tebou vést se dal až v skalní tuto skrýš, ač tajemná mi posud tvoje zvěst. – Ty, ženo zkázy, vést chceš naši zbraň? Ty, která záští krvelačnou živíš onu saň, jež hubí dědiny a rolím zpustlým setbu mrtvol dává?
MUŽI (hrozivě) Vražednice kletá! V zhoubu chce nás
vlákat!
(Šárka stojí mlčky a nepohnutě
PŘEMYSL Jak ti věřit mám, že zdar mi přenášíš, když zmar jen z tebe vlá a krví naší dlaň tvá zbrocena?
MUŽI Hoj! V kořist nám ji vydej!
PŘEMYSL Mluv, co tebe přivádí? Snad světlý zákmit lítosti pad’ v temné nitro tvé a hledáš nyní smíru očistu?
ŠÁRKA (záporně kyne hlavou) Já lítost necítím a smíru nehledám!
(vroucně) Však přece jasná záře nitrem rozlila se, že vše jiné v stíny zapadlo! A zář ta svatá mojí očistou!
(Podá Přemyslovi meč, jejž měla ukrytý
v plášti
Znáš tuto zbraň?
PŘEMYSL To meč jest Ctiradův!
MUŽI Ha, slyšte!Ctirad zabit jest!
PŘEMYSL Pak chvěj se ty i tvoje družky! – Srdce mého kus s ním jste mi vyrvaly! Oh! Hrozně pomstěn bude rek! Já z vašich těl mu vztyčím mohylu, z níž bude žertvou stoupat krve vaší dým! a ty, jež drze honosíš se činem krvavým, ty poselkyně hrozné Morany, již první v temnou říš své paní spěj!
(k mužům)
jest vaše!
(Šárka zvedla zatím meč Ctiradův, jejž
Přemysl spustil na skalisko; muži vrhnou se na
ni
MUŽI Bídně v mukách zhyň!
ŠÁRKA (vyrve se jim a vyběhne na vyvýšený
výstupek skalní) Slyš, věčná obloho, z níž střely smrtící se viníka ňadra vrývají! Ohni, slyš, jenž hady žhavé k trestu vysíláš, i vodo dravá, slyš, jež kořist svoji v chladné zkázy vrháš
hlubiny!
(Bodne se mečem do obnaženého ramene)
Svou krví tvrdím hroznou přísahu a bohů věčných sbor mi svědky buď! Svůj život chci vám dáti v plen, však spaste Ctirada!
PŘEMYSL To není klamu hlas!On žije!
MUŽI (ucouvli) Žije! Žije! Ctirad žije!
ŠÁRKA (sestoupí mezi muže) Jako hejno krkavců se žene dívčí voj a oběť svoji vlékne za sebou. Sem dorazí se sluncem poledním a dřív než západ rudý pohasne, má Ctirad v mukách život dokonat.
PŘEMYSL A MUŽI Hoj! Vzhůru! Zbraně k dílu!
ŠÁRKA Opatrnost žádá dívek lest! Mě bdělým okem učiňte a sami se tajně skryjte! Úder na můj štít buď poslem marných proseb mých a k útoku vám znamením!
PŘEMYSL Jak plazu zlého muž se štítí lsti, leč nutnost zrady zbraň nám vtiská do dlaně. Neb krutá doba kruté činy žádá!
(Muži a Přemysl odejdou mezi skály do
pozadí a vpravo
ŠÁRKA (sama) Kam mě vedeš, zrady příšero? Kam? – Proč v srdce spáry svoje zatínáš? Proč? – a přec tak musilo se stát! On musí žít byť všechno kleslo v zmar a zkázu!
(Odejde mezi skály napravo. Z levé
strany přijde spoutaný Ctirad v průvodu Radky, Svatavy, Libyny,
Mlady, Hosty a Častavy; za nimi Vlasta. Pak ostatní
děvy. Všechny jsou ozbrojeny; některé přinášejí kůl a kolo
a různé nástroje k usmrcení Ctirada. Děvy a Ctirad statnou
napravo)
VLASTA (k Ctiradovi) Spravedlivý soud tvé viny zvážil tíž a trest jí vyměřil. – Ty, Ctirad, vladyka, jenž v nepřátelství krutém proti nám jsi brojil, krví splatíš krev, již prolila tvá zbraň! Dnes ještě v kolo vpleten buď!
DĚVY Tak staň se! Zemřeš ještě dnes!
(Děvy tiše odejdou do pozadí, kde dělají
přípravy k usmrcení Ctirada. Vztyčí kůl, postaví
kolo, rozdělají hranici. Vlasta prochází mezi nimi a
prohlíží přípravy. Jen dvě ozbrojené děvy zůstanou jako stráž
nablízku Ctirada)
CTIRAD (usedne na skalisko) Jen sporých chvílí zákmit prchavý a hrozná ruka tvá, ó Morano, již navždy skvělý dar mi vyrve života!
DĚVY My smírnou oběť dáme stínům padlým děv!
CTIRAD Ach! Zemřít! Zemřít! Když jsem počal žít! – Když štěstí číše zlatozářná prvně ke rtům prahnoucím se schýlila a oku užaslému slunce lásky vzešlo zářící!
DĚVY Hoj! na ohnivém koni duše poletí!
CTIRAD Já nelekám se, smrti chladná, muk ni stínů tvých, však žel mi jest, že láska moje se mnou musí umřít! Chtěl vložit bych ji, slunce věčné, v zlaté srdce tvé! A ukrýt ji ve skalin mocných nerozborný klín! Ji vdechnout toužím sladkou vůni, kterou chví se květ, i v zlaté vlny kladů žírných, jimiž dme se lán! a rozezvučet ji v tklivé dumě borů koruny, i stříbrolesklých bystřin šumných proudy zpěněné! Pak láska má by nalezla v ňadrech zchladlých hrob, však věčně by ve věčné kráse jarem vzkvétala! Plála v jasu svém!
(Mezi skalisky objeví se Šárka, štít
zavěsí na skálu,meč položí pod něj; patří na ctirada, však
on ji nepozoruje)
CTIRAD Ach, žehnána buď, moje lásko! Věčně žehnána buď za to, žes mi život dala, i že dáváš smrt. Chci obé vzíti z ruky tvojí s blahou vděčností!
DĚVY Již jest čas!
LIBYNA, SVATAVA, MLADA RADKA, HOSTA, ČASTAVA (vezmou varyta a pějí blížíce se k
Ctiradovi, ostatní děvy ozbrojeny ubírají se za nimi,
Vlasta v jejich čele) Morano svatá! Morano hrozná! Opusť svou říši podzemní, temnou! Lačným svým retem, lačným svým spárem pro oběť chvátej!
DĚVY Morano svatá! Morano hrozná! Pro oběť chvátej!
VLASTA (se dotkne svým mečem Ctiradovy hlavy) Morano, svou oběť vezmi!
DĚVY
(divoce odhazují meče, oštěpy, varyta, aby se vrhly na Ctirada) Zmar! Zmar! Krev tvou chceme!
ŠÁRKA (vrhne se k Ctiradovi a pevně ho obejme; děvy v údivu ucouvnou) Láska má ti štítem bude!
CTIRAD Šárko! Kterak zmírat mám, když ty jsi u mne?
(Obejme ji horoucně
Jdi! Jdi! Ó jdi!
ŠÁRKA jen u tebe můj život i má smrt!
DĚVY Toť klam! – Zda Šárka? – Ha, zrádkyně! Hoj! Zpátky, zběsilá, nebo sdílej osud jeho!
ŠÁRKA Vlasto, ty mě slyš! Ty velká bylas vždy a šlechetná!
VLASTA Co říci ještě chceš? Ty srdce své, v němž pomsta svatá stolec vztyčila, jsi bídně zneuctila klamem otravným, jenž z ženy činí robu mužovu! Ty zlomila jsi svaté přísahy a zradila své družky i stín drahý Libuše! Buď vyvržena z kruhu našeho a navždy prokleta!
DĚVY Buď prokleta!
ŠÁRKA Ach!
(Zastře si tvář; když opět pozvedne hlavu, zazáří její líce nadšením)
Viz, tak slabá jsem, žev prosbě ruce spínám před tebou, a přec tak silná, že se neděsím nikletby tvé! To divná, velká moc, jež spjala mě!... Já marně proti ní sebránila! Jak bouře jarní náhlepřilétla, jež
stromy, keře, květyzachvátí ve víru závratném! Všakjedno věz, že ona jenom dává blaženost a život! Nechci moc ni vládu bojovnou! Vše vracím vám, jen odejít nám přejte s láskou naší!
(Opět se přivine k Ctiradovi)
VLASTA On jest souzen! A ty souzena jsi s ním!
DĚVY Jest souzen!
(Vlasta kyne děvám, ty se vrhnou na
Ctirada a Šárku; chtějí Šárku od něho odtrhnout a vlečou
ho ke kolu)
CTIRAD Šárko, zachraň se!
ŠÁRKA (se vyrve děvám a běží ke skále, kde
zavěsila štít) Pak souzeny jste vy též!
(Uchopí meč a bije do štítu
Hojo! Hojo! Hojo!
(Mezi skalami muži odpovídají a pak se s
tasenými zbraněmi vyřítí ze skal; Přemysl je v
jejich čele)
MUŽI Hojo! Hojo! Bijte! Bijte! Neživte ni sestru ani dceru!
DĚVY Toť zrada! Zrada! Běda!
PŘEMYSL Bozi, zbraním našim žehnejte!
(Děvy zanechají Ctirada a v zděšení a ve
zmatku chápou se svých zbraní, muži na ně dorážejí.
Rozpoutá se krutý zápas. Muži zatlačí konečně děvy do
průsmyku mezi skály. Zůstanou jen Ctirad a Šárka)
ŠÁRKA (sejme mu pouta) Živ a zachráněn!
CTIRAD Tvou spasen láskou!
(Klesnou si do náruče. V dáli ozývá se
třesk zbraní)
Slyšíš válečný ten hluk a třesk? Proč rámě raněno a ku pomoci nemůž’ spěti přátelům!
(Zvedá se vichr a přihání temná, těžká
mračna. Blíží se bouře)
ŠÁRKA (pro sebe temně) A mé to dílo!
(Ctirad vystoupí na skalisko, z něhož se otvírá rozhled směrem za bojujícími)
CTIRAD Jako dubů les jsou mužů řady, ale jako klasů zralých žeň již děvy klesají!
ŠÁRKA (pro sebe, s výrazem rostoucí hrůzy) Tou rukou vražděny!
(Bouře se již rozpoutala, hrom duní a
blesky kmitají se mraky)
CTIRAD Jak štvaná zvěř již mužům vítězícím v
oběť padají!
(Sestoupí se skaliska)
ŠÁRKA Mě hrůza, hrůza jímá!
(Pevně se přivine k Ctiradovi)
CTIRAD V náruč
mou se skryj a opusťme
ta místa záhuby a smrti!
Viz, i nebe již se dává
v hněvný boj!
(Bouře stále roste, setmělo se, jen
žlutavý
kmit blesků prorývá temné mraky)
ŠÁRKA
(pro sebe)
Ty duše mrtvých, kde as těkají!
(Vykřikne)
Zda slyšíš? – Šelest!
Pojď, již pojď!
(tiskne se k němu)
CTIRAD
Toť vichru peruti, ty šumět
budou dnes nám v lásky sen!
(Chtějí odejít mezi skály napravo. Tu
jako by blok náhle
rozdělilclonu temných mraků a mezi se
vę výši objeví zsinalé,
zkrvavělé zjevy pobitých děv. V
popředí Vlasta, Libyna,
Svatava, Radka, Mlada, Hosta, ústava
a jiné zjevy se ztrácejí
dále v mračnech. Bouře utichne)
ŠÁRKA
(na ně hledí okem vytřeštěným, pak
hlasem hrůzoudušeným vydechne)
Viz, – tam!
CTIRAD
Ten mrak?
ŠÁRKA
(vytrhne se mu a pokročí proti
zjevení)
Co chcete ode mne, vy zjevy
bledé, krvavé?
(Zoufale vykřikne)
Ach! Nejsem, nejsem vinna!
CTIRAD
Co tě děsí?
ŠÁRKA
Viz, ty mrtvétam?
Ty zbraně krvavé?
CTIRAD
Jen blesky mrakem kmitají.
ZJEVENÍ Již s
námi pojď! Nás
čeká divý let! Však dříve hrůza
vysaje ti krev!
ŠÁRKA
(vrhne se k Ctiradovi) Mě
chraň svou láskou!
CTIRAD Vždyť
jen láska naše s námi jest!
ZJEVENÍ DĚV Kam
chceš se skrýti! Zrada
tvá jak lačná vlčice
se plíží za tebou! Již
schvátí tě! Již srdce z ňader chce ti
rvát!
ŠÁRKA
Již blíží se! Již rukou smrti
po mně sahají!
(Klesne Ctiradovi do náruče jako beze
smyslů)
CTIRAD
Tím svatým žárem,
jímž mě k sobě spjalas, zaklínám tě,
zapuď chmury děsivé a se mnou
pojď! Ó pojď! Já v náručí na vřelém
srdci
svém tě ponesu, přes kameny
a hloží v tichý dvorec svůj! – Tam
lípy
mile v okna kývají a střásat
budou květy v blahé lásky sny!
(Mezi řečí Ctiradovu svit blesků
pohasne a zjevení děv
se ztrácív temnu. Šárčina tvář se
jasní, jako by procitala
z děsnéhosnu)
ŠÁRKA
A věčným, věčným pokvete nám jarem
život!
CTIRAD
Ó pojď!
OBA
Pojď!
(Jejich ústa se k sobě přiblíží,
vtom se opětosvětlí zjevení děv)
ZJEVENÍ DĚV
Krev máš na ústech! Naši krev!
ŠÁRKA
(zoufale se vytrhne ze Ctiradova
objetí)
Ó hrůza!
Zas těch očí mrtvých výčitka!
Jsou zde! Již blíží se! A mezi nás se
derou! Nikde spása! Nikde záchrana!
nikde!
CTIRAD
Jest v lásce! V lásce!
ZJEVENÍ DĚV
Kdo ty rány prsoum dal?
Kdo srdce proklál v ňadrech?
Kdo?
Kdo v říši temnou Morany nás slal?
ŠÁRKA
Mě hrůza chvátí!
ZJEVENÍ DĚV
S námi pojď!
ŠÁRKA
Jen jedna spása!
Smrti, přijmu mě i moji lásku!
(Vyběhne na
skálu a vrhne se dolů;
zjevení zmizí, sluneční svitprozáří
mraky)
CTIRAD
Šárko! – Sám! Sám!
A dál mám žíti!
|
PRIMER
ACTO
(Bosque
de los sacrificios junto al
castillo de Vyšehrad. A la
izquierda, un trono
de piedra. Las murallas del
castillo al fondo. Las sombras
del
crepúsculo caen sobre la
arboleda y el cielo se vuelve
carmesí. Vlasta
está sentada en los escalones
del trono, sosteniendo su rostro entre
sus manos. Al cabo de un rato se
levanta y mira sobre la
arboleda)
VLASTA Sombras de
las almas difuntas que
revoloteáis con
vuestras alas luminosas sobre
las copas de los
árboles del bosque sagrado, żpor qué
habéis desaparecido?... żOs han
dispersado los rayos dorados del
sol?... ˇDetened
vuestro apresurado viaje!... Un anhelo
me impulsa a buscar entre
vuestras huestes
desvanecidas a quien ha partido, dejando el
dolor como único legado...
(Los
rayos del sol continúan
penetrando la arboleda)
ˇLloro en
vano!... ˇEn vano! ˇEllas
desaparecen en las alturas! - ˇLos
pájaros, que los muertos han
espantado, regresan
ahora a los árboles, su alegre
canto reverdece
la partida de las sombras!
(Fascinada por el glorioso
espectáculo del sol naciente)
ˇPor encima
del bosque, he aquí que, desde las
sólidas puertas del cielo, el sol está
asomando, como un héroe
magnífico, empuńando
un escudo dorado en su poderosa
mano!
(Se
estremece de repente, luego
esconde el rostro en el manto)
ˇEscóndete,
cabeza esclavizada, su brillo
sagrado no caerá sobre ti!
(Vuelve
a caer sobre los escalones del
trono. De repente se oye un
susurro detrás de la arboleda.
Un halcón veloz cruza el cielo. Una
flecha brilla y con un zumbido
impacta en el pájaro, que cae muerto.
Šárka llega corriendo
sosteniendo un arco y examina el cuerpo
del pájaro)
ŠÁRKA ˇMuerto! Mi
flecha voló directamente a su
pecho. ˇLa tierra
sedienta bebe su sangre
caliente! ˇMi mano lo
ha derribado como sacrificio para
vosotros, dioses eternos!
(Coloca
el pájaro sobre la piedra de los
sacrificios)
Mi valor y
mi fuerza los pongo
humildemente a vuestros pies. ˇOs traigo
en sacrificio la
apasionada juventud que arde en
mi pecho!
(Ve a
Vlasta sentada en los escalones
del trono)
ˇHe aquí a
una doncella sentada, sola,
meditando.
(Se
acerca un poco más)
żEs Vlasta
a quien estoy viendo?
VLASTA (se
repone y se levanta) Šárka,
ˇeres tú! żTambién
deambulas como un animal
asustado?
ŠÁRKA (con
amargura y reproche) Vlasta,
żpor qué evitas los
pasillos de Vyšehrad? ˇContigo,
no hubiéramos caído tan bajo!
VLASTA (altiva,
de pie) żDebería
haberme convertido en esclava y haber
sufrido desprecio y burla a mi
alrededor?
(Mira
con franqueza a Šárka)
ˇHabla! Una
nube de oscuras noticias contemplo
en tu rostro.
ŠÁRKA
(abruptamente) żNo ha
llegado aún la noticia de
nuestra vergüenza a
las arboledas sagradas?
(misteriosamente)
Golpes
atronadores de escudos y sonidos
de cuernos resonaron en la
sesión del consejo, la primera
desde que Libuše
entró en las sombras de la
muerte. Con mis
compańeras doncellas corrí a
Vyšehrad. Pero sólo
la burla y el odioso desprecio nos
recibieron en los ojos de los
hombres que
cerraban la entrada al salón de
piedra. Burlándose
de nosotras, nos enviaron de
regreso a nuestros
hogares a lavar los platos. Decían:
ˇBasta del gobierno de las
mujeres, el hombre
volverá a ser el seńor de la
mujer! ˇNos
echaron de los escalones dorados
del trono, para siempre! Todo esto
es obra de Ctirad. ˇSu orgullo
ha sido afectado por
nuestros derechos!
VLASTA ˇQué
aflicción! ˇLa
opresión será ahora nuestro
único destino!
ŠÁRKA ˇLas quejas
lastimeras no sirven para nada! ˇHa llegado
el momento de la acción! Por la
mańana, Přemysl y sus hombres
ofrecerán aquí un
sacrificio solemne, buscando
volcar a los
dioses a favor de su gobierno.
ˇEsperaremos aquí para reclamar
nuestros derechos,
si es necesario por la fuerza! ˇMira, aquí
vienen nuestras hermanas!
(Las
doncellas llegan desde
diferentes direcciones)
LAS
DONCELLAS Con
corazones afligidos entramos en
la arboleda sagrada. ˇLos dioses
eternos nos han negado sus
favores!
SVATAVA ˇNuestro
sacrificio no encontró gracia a
sus ojos!
RADKA ˇMudos,
rechazan nuestras palabras de
alabanza!
ČASTAVA,
RADKA, MLADA, SVATAVA ˇPrincesa
Libuše, escucha, en el reino
eterno cuán
abatidas se encuentran tus
doncellas!
LIBYNA Tú fuiste
el escudo dorado de nuestra
protección, ˇahora
nuestros corazones están
atravesados por las
flechas de la opresión!
ČASTAVA,
RADKA SVATAVA,
DONCELLAS ˇLa luz de
tus ojos se ha apagado y hemos
perdido el favor de los dioses
eternos!
LAS
DONCELLAS ˇQué
aflicción! ˇAy de mí! ˇQué
aflicción!
ŠÁRKA ˇOh,
doncellas pusilánimes! ˇMejor
que vosotras, parece que
yo entiendo los designios del
dios! żNo
pretende él, quizás, decirnos
que promovamos
la causa nosotras mismas? Los dioses
eternos no apoyan a los
débiles y a los temerosos, ˇsólo sobre
corazones valientes erigen sus
altares!
VLASTA (que ha
escuchado las palabras de Šárka
y la abraza) ˇLa santa
profecía habla por tus labios! ˇA través
de ti, Libuše nos
transmite sus órdenes!
LAS
DONCELLAS ˇEl
significado de tus palabras es
claro! ˇDebemos
romper las cadenas con
nuestras propias fuerzas!
VLASTA (con
entusiasmo) ˇEscuchad,
dioses eternos, nuestra súplica, devolvednos
nuestro santo derecho! ˇDejad que
la sublime libertad renazca como
la luz del sol!
LAS
DONCELLAS
ˇEscuchadnos, dioses eternos!... ˇDel polvo
de la opresión levantaremos
nuestras cabezas! ˇJuramos
solemnemente defender nuestros
derechos incluso con
nuestras vidas! ˇCon valor,
por la victoria, avancemos
hacia nuestra meta!
LOS
HOMBRES
(llegando)
ˇBienvenidas, sombras santas!
ˇBienvenidas! ˇLos
sentimientos piadosos nos han
traído hasta aquí!
VLASTA
(amargamente)) ˇHagámonos
a un lado, es nuestro
destino la amarga esclavitud!
(Las
doncellas se desplazan hacia el
lado derecho)
ŠÁRKA (mira
hacia el bosque; de repente se
estremece y grita) ˇCtirad!
(sombríamente)
ˇDe nuevo
veo aparecer el objeto de nuestra
vergüenza y nuestra deshonra! ˇOh,
quisiera hacerle inclinar su
frente orgullosa y
humillarlo haciéndole sentir el
poder y el
dominio de la mujer! Pero,
żdónde encontrar la magia
necesaria para
encadenarlo?...
(Doce
sacerdotes con túnicas blancas y
coronas de ramas de tilo en
la cabeza llegan por la
izquierda; Vitoraz es el jefe de
la
procesión, lleva una antorcha.
Le siguen pajes con ricas
ofrendas para el
sacrificio. Detrás de ellos hay
ancianos y los jefes de los clanes.
El príncipe Přemysl está en el
centro, Ctirad camina a su lado.
Přemysl asciende al trono y los
hombres lo rodean. Las
doncellas permanecen al fondo,
excepto Vlasta, que se acerca durante
el discurso de Přemysl. Ella
escucha sus palabras con una
expresión de tensión y
esperanza)
LOS
HOMBRES
ˇBienvenido, poderoso Přemysl,
seńor nuestro!
PŘEMYSL ˇLa
bendición de los dioses sea
sobre todos! Saludos a
todos vosotros, que estáis
ligados por un
santo lazo a mi corazón, a mi
dolor, tan vasto y
poderoso, que ha
llenado de sombras en mi alma. Perdonadme,
dioses eternos, que he
venido al altar del sacrificio con dolor
en mi corazón. Lo que
antes era alegría y felicidad, ahora se ha
vuelto tristeza. ˇDoblemente
dolorosos son los recuerdos de
la felicidad!
(Hace
una pausa)
Dos ramas
crecieron juntas del tronco de la
armonía y el amor. Sus brotes
se entrelazaron, sus hojas
se acariciaron tiernamente. El mismo
sol les sonrió a ambas y la
humedad del mismo rocío las
regó. La blanca
nieve del invierno y las
flores de la primavera, hicieron
que su abrazo fuera estrecho. Los pájaros
anidaban a su sombra, buscando
refugio y protección en ellas. ˇLa luz
brillante del sol difundía su
felicidad, la
prosperidad y la bendición
florecían por doquier! Entonces,
de repente, se deslizó la ruinosa
mano de la muerte, infligiendo
un golpe mortal a una de las
amorosas ramas. Su follaje
se marchitó y se inclinó hasta
el suelo. ˇOh, Libuše,
sueńo radiante de mi vida, del cual he
despertado triste y con el
corazón roto! żDónde
estás? żDónde se
ha ido tu brillante existencia? żDónde te
buscará desesperado, mi amor y
mi deseo? - ˇAy, ay, ay
de mí, que me has dejado! ˇEscóndete
a los ojos de los extrańos,
herida abierta! ˇEs poco
varonil doblegarse ante el
dolor!
(frente
a la multitud)
ˇComencemos
ahora la ceremonia sagrada, cantemos
palabras de alabanza a los
dioses para
implorar su consuelo y su favor!
(Přemysl
baja al altar.
Vitoraz le
entrega la antorcha
para encender
el fuego; luego, junto a los
sacerdotes, se reúnen en
semicírculo frente al altar)
VITORAZ ˇEterno
dios nuestro, gobernante
de la luz y las tinieblas, cuyas
flechas punzantes lanzas desde
las nubes!
VITORAZ,
SACERDOTES ˇOh, Svaroh,
ante tu trono inmemorial se inclinan
reverentes las huestes de los
dioses! Oculto en
los bosques, ríos y rocas, venerado
por el dorado sol, moviéndote
a través de las fuertes murallas
del cielo mides con
tus pasos la vida humana. ˇAcepta
este sacrificio, ofrecido por
nuestros corazones que se
inclinan devotos ante ti!
SACERDOTES, HOMBRES ˇQue los
cantos de alabanza se eleven a los
dioses salvadores! ˇEllos dan
la fuerza a los brazos del
hombre y sabiduría
en su alma, para hacer
que él gobierne a su pueblo y lo
conduzca a la gloria!
ŠÁRKA ˇOh,
vosotros, hombres, víboras
jactanciosas! ˇQue
eleváis vuestro orgullo al trono de
los dioses eternos! Los dioses
nunca bendecirán la injusticia. Vuestro
sacrificio, repulsivo para su
deslumbrante faz, ˇserá
desbaratado! (Se
lanza hacia la pira de los
sacrificios y desparrama las
ofrendas. Sorprendidos, los
hombres intentan detenerla, pero es
demasiado tarde. Las doncellas,
excepto Vlasta, acuden
en ayuda de Šárka)
DONCELLAS ˇAdelante! ˇVenganza!
HOMBRES ˇHorror!
ˇQué insulto tanto para
el monarca como para los dioses!
DONCELLAS ˇQue la
sagrada venganza nos guíe!
HOMBRES żEstáis
locas? ˇAlto! ˇDeteneos!
PŘEMYSL ˇEscuchad
mi voz en nombre
de Libuše! ˇCuidaos de
las malas pasiones y defended
la paz sagrada de la tierra!
(Las
doncellas y los hombres dejan de pelear y
retroceden. Šárka queda frente
al trono en
actitud desafiante)
CTIRAD Príncipe
mío, considera si digo la verdad cuando
manifiesto que la cizańa de las
mujeres ha crecido
en demasía alrededor del trono.
(Seńala
a Šárka; con una mueca)
ˇEs una
belleza! Pero la hermosura de una
doncella no es más que un
engańo. ˇUna
hermosa flor, pero llena de
veneno! ˇEsas manos
blancas son instrumento del
odio! Los labios
rosados respiran venganza, ˇy sólo el
orgullo habita en su corazón
helado!
LOS
HOMBRES ˇPronuncia
tu sentencia! ˇExigimos
su sangre como castigo!
VLASTA (se
acerca al trono) ˇPor el
sagrado nombre que tú mismo
invocaste, acudo a ti,
príncipe mío, escúchame
antes de juzgar! ˇExijo
justicia!
LAS
DONCELLAS ˇExigimos
justicia!
PŘEMYSL Defenderé
siempre los derechos sagrados.
(con una
mirada a Šárka)
ˇAcabaré
con la injusticia! ˇHabla,
habla tú, que reclamas justicia!
VLASTA (se
acerca) Como un
dichoso eco de los tiempos
pasados tus
conmovedoras palabras resuenan
en mi corazón. ˇEsas
palabras que lamentan la rama
rota arrancada
de la tierna caricia, que nunca
más podrá proteger el trono de
oro! Una rama
tierna, bendecida con flores
blancas que
formaban parte de su ser. Y cuando
cayó,
desarraigada por la herida
de la muerte, las flores
blancas cayeron al suelo como
lágrimas sobre los escalones del
trono dorado. ˇOh, dime,
príncipe! żpor qué
quieres arrojar las flores al
desprecio? żPor qué
humillarlas?
(con
entusiasta calidez)
ˇEscúchame! ˇMe dirijo
a ti desde el
fondo de mi profundo dolor! ˇRestaura
nuestro sagrado derecho! ˇQue Šárka
sostenga su espada en el
consejo! ˇConfía a
Vlasta los libros sagrados y deja que
las doncellas guarden el
fuego del oráculo cuyas
llamas protegen a los que viven
en la justicia! ˇEl amor
sagrado nos liga a esos
derechos! ˇNos
arrancarías el corazón si los
conculcaras!
(Se
arrodilla, abrumada por la
emoción)
DONCELLAS ˇEscucha!
ˇEscucha nuestros ardientes
ruegos!
PŘEMYSL
(conmovido) ˇLevántate,
Vlasta! ˇEste no es
lugar para las mujeres! El respeto
y el amor deben ser tus
derechos sagrados, ˇpero sólo
los hombres gobernarán nuestro
país!
(Vlasta
se levanta con expresión del
profundo dolor)
Como seńal
de paz, Šárka, escucha, ˇte concedo
tu vida!
ŠÁRKA
(abruptamente) żDe qué
vale mi vida? ˇConcédeme
un favor diferente, príncipe! Vosotros
despreciáis a las mujeres, pues bien,
ˇpon a prueba nuestras fuerzas! Permíteme
luchar contra uno de tus
hombres; a quien tus
huestes elijan. ˇQue los
dioses mismos decidan de qué lado
está la justicia! Aquél cuya
mirada refleje el mayor odio, que sea mi
rival. ˇEstas
palabras son un desafío para ti,
Ctirad!
CTIRAD ˇTus
palabras no son más que una
burla! Suelta una
bestia salvaje y con las manos
desnudas, Ctirad
luchará contra ella aunque posea
garras afiladas: suelta un
toro y lo golpeará con sus
fuertes puńos. ˇPero nunca
se dignará medir sus fuerzas, en una
pelea ridícula, contra una
mujer!
ŠÁRKA (saca su
espada y lo ataca salvajemente) ˇPagarás
con tu vida este insulto!
VLASTA (la
retiene) ˇNo cometas
un asesinato! ˇSólo mediante el combate
lograremos alcanzar nuestros
derechos!
LAS
DONCELLAS ˇAdelante!
ˇAl combate!
LOS
HOMBRES ˇLuchemos,
entonces!
SEGUNDO
ACTO
(En un
denso bosque salvaje un arroyo
serpentea a la
izquierda. Frente al espectador,
el bosque se abre en un pequeńo
claro con un enorme roble. El
sol sombrío, detrás
de las copas de los árboles,
arroja una luz verde dorada
sobre el claro. Aquí y allá se
ven esparcidas rocas y
tocones de árboles cubiertos de
musgo. Al fondo hay varios árboles
caídos, cubiertos de follaje.
Vlasta aparece por el fondo.
Lleva un casco, una lanza y un
escudo en la mano y un arco
con flechas en su espada. Se
detiene y llama hacia el bosque)
VLASTA ˇHeya!
heya!
(Las
voces de las doncellas le
responden a lo lejos)
LAS
DONCELLAS ˇHeya!
ˇHeya!
(Se ve
llegar a las doncellas armadas
igual que Vlasta)
VLASTA (camina
hacia el claro) ˇAlto!
Hemos alcanzado nuestra meta, este es el
roble sagrado donde esperaremos la llegada
de nuestras hermanas.
(Se
detiene bajo el roble. Las
doncellas aparecen)
Todo está
en silencio... Šárka aún
no ha llegado, ˇella, la
que avanza como una nube oscura!
(Clava
la lanza en el suelo y apoya el
escudo en ella)
Nuestros
brazos están llenos de sangre. ˇHoy hemos
librado una dura pelea!
(Se
sienta bajo el roble, las
doncellas se reúnen a su
alrededor) Zbislav fue
un héroe valiente, pero ya está
muerto; su clan ha
sido abatido incluyendo
a todos sus sirvientes. ˇSus
fuertes cuerpos están siendo
devorados por las
bestias salvajes!
DONCELLAS ˇSus
fuertes cuerpos están siendo
devorados por las
bestias salvajes!
VLASTA (mira a
su alrededor y la tristeza
invade su rostro) ˇAy,
nuestra sangre también fue
derramada en el combate!
(Se
levanta)
A las
heroicas doncellas que han
dado su vida por nuestra sagrada
causa, ˇhonor para
siempre!
DONCELLAS ˇDoncellas
heroicas, que vuestro
recuerdo por siempre sea
sagrado!
(Golpean
las armas contra sus escudos)
ˇQue su
consuelo sea una sangrienta
venganza!
(Las
doncellas cuelgan las armas de
las ramas o las
clavan en el suelo. Todas rodean
a Vlasta, bajo el roble. Aparecen
Radka, Mlada y ocho doncellas,
todas armadas; dos de
ellas llevan una cesta cubierta
con una tela)
DONCELLAS, MLADA, RADKA ˇHey,
hermanas, salud!
DONCELLAS DE VLASTA ˇBuena
suerte para vosotras! ˇBuena
suerte!
VLASTA Y
SUS DONCELLAS Vuestras
armas żhan logrado éxito?
RADKA (se
detiene frente a Vlasta. Dos de
sus
doncellas, llevan la cesta
cubierta) Hoy los
dioses estuvieron de nuestro
lado. Nos
precipitamos como una tormenta sobre un
pueblo dormido. ˇAl
instante, las llamas carmesí y
la sangre lo cubrieron todo! ˇHey! Los
hombres palidecieron y
temblaron. ˇCorrían
como conejos para salvar sus
vidas! Los matamos
a todos como perros. ˇTan sólo
las aves que volaban en círculo, han
conservado la vida!
(Retira
la tela de la cesta) ˇMira este
nuevo trofeo para las
murallas del castillo de Děvín!
(Levanta
por los cabellos la cabeza
ensangrentada de un hombre)
DONCELLAS DE VLASTA (con
admiración) ˇPelej, el
jefe!
RADKA ˇUn cruel
enemigo de las mujeres!
RADKA,
MLADA, DONCELLAS
(burlándose salvajemente) ˇVen ahora
con nosotras, héroe, al castillo
de Děvín!
(Las
doncellas meten la cabeza en la
cesta y se la llevan)
VLASTA ˇUna hazańa
heroica, Radka! Combatiste
bien. ˇNuestro
agradecimiento a vosotros,
dioses eternos! El sol de
la victoria se levanta sobre las
nubes ensangrentadas. Se acerca
el día en que el orgulloso
Vyšehrad se
inclinará ante nosotras.
DONCELLAS ˇOs damos
gracias, dioses eternos!
(A lo
lejos se oye el sonar un corno)
MLADA,
VLASTA, DONCELLAS Deben ser
Libyna y su compańía.
(Mlada
toma un cuerno y responde a la
llamada. Las doncellas recién
llegadas depositan sus armas y
se sientan. Se oye el trotar de
caballos y voces que llegan
desde el bosque)
LIBYNA ˇGalopo con
furia, adelante! ˇHoio!
SVATAVA (en el
bosque) ˇHoio! ˇTe
seguimos!
(Los
lamentos de las prisioneras se
oye entre el tumulto)
CAUTIVAS (en el
bosque) ˇAy de mí!
ˇMisericordia!
DONCELLAS ˇUn trote
alegre, se acerca victorioso!
(Libyna
y Svatava salen del bosque llevando
a sus caballos por las bridas)
LIBYNA ˇTraed aquí
a las cautivas!
SVATAVA ˇLlevaos
los caballos!
(Traen a
las cautivas maniatadas, entre
ellas hay una joven
vestida de novia. Otras
doncellas se llevan los
caballos)
CAUTIVAS ˇAy de mí!
ˇMisericordia!
LIBYNA,
SVATAVA
(seńalando a las cautivas) ˇEste es
nuestro botín!
CAUTIVAS
(levantan las manos, algunas
caen de rodillas. La novia
cae al suelo, a punto de
desmayarse) ˇPiedad!
ˇOs rogamos que nos dejéis
volver a casa con
nuestros seres queridos!
VLASTA
(preguntando)
żPrisioneras?
LIBYNA (seńala
a la chica que se ha desmayado) Esta es la
novia de Sobek, un amigo de
Ctirad. Cuando
estaban todos borrachos de
hidromiel, en el
banquete de bodas, la
capturamos junto con sus
compańeras.
(Después
de que Libyna comienza a hablar,
Šárka emerge del
bosque, frunce el ceńo,
escuchando la historia)
SVATAVA Los
hombres, sin embargo, nos
persiguieron.
LIBYNA ˇCtirad y
sus hombres, querían vengarse, pero en los
arbustos del bosque perdieron
todo rastro de nosotras!
ŠÁRKA
(ansiosamente) żQué dices?
żCtirad os persiguió? Entonces,
żvendrá aquí?
ČASTAVA Lo acabo de
ver en el bosque, rastreando en
los arbustos, olfateando
su presa.
HOSTA Está solo,
ha debido de enviar a sus
sirvientes a otra parte.
ŠÁRKA ˇEs la hora
de la venganza! ˇLevantaos,
rápido! Vlasta, escúchame, ˇdéjame
actuar a mí! ˇDame un
pequeńo grupo de mujeres como
ayuda! ˇÉl caerá
en mis manos! ˇPero la
muerte no es suficiente! ˇDebe morir
vergonzosamente!
VLASTA ˇHaz lo que
desees! Pero recuerda que es conveniente
que un guerrero muera en
combate, ˇy no
mediante una artimańa!
ŠÁRKA
(violentamente) ˇÉl morirá!
ˇY eso será suficiente!
VLASTA ˇLlevemos a
las cautivas al castillo de
Děvín!
LAS
CAUTIVAS
ˇMisericordia! ˇPiedad!
DONCELLAS ˇVuestros
lamentos son vanos! ˇAdelante, a
Děvín!
(Las
doncellas y Vlasta se van,
arrastrando a las cautivas. Mlada,
Radka, Hosta, Častava y ocho
doncellas se quedan)
ŠÁRKA (para
sí) ˇEl
resentimiento se arrastra como una
sombra oscura a través de mi
cuerpo! En las
largas noches sólo pienso en aquella
mirada desdeńosa, que me quema
el alma
(violentamente) No queda
otro camino... ˇLa muerte
lo vencerá!
(Se
vuelve hacia las doncellas)
ˇAcercaos! żDecís que
soy hermosa?
(Las
doncellasla miran asombradas como si
no entendieran su pregunta)
Os estoy
preguntando: żsoy hermosa? żTan
hermosa como los aromas de las
flores mágicas que las
ninfas a la luz de la luna tejen en
sus cabellos?
SVATAVA,
MLADA, RADKA, ČASTAVA,
LAS DONCELLAS ˇHermosa! ˇEres
hermosa!
LIBYNA ˇHermosa!
ˇComo un manzano en flor!
SVATAVA ˇComo una
fuente que refleja el bosque
verde!
MLADA ˇComo la
sonrisa rosada del amanecer!
LAS
OTRAS DONCELLAS ˇHermosa
como la noche de verano, iluminada
de estrellas! ˇHermosa,
sí, eres hermosa!
ŠÁRKA
(fríamente, pero satisfecha) ˇYa se ha
dicho lo suficiente! ˇEl tiempo
apremia!
(para
sí, apasionada y salvaje)
Me acercaré
sigilosamente a él, como una
serpiente, y lo estrangularé en
mis brazos. ˇLo quemaré
con mi aliento!
(Desnuda
sus brazos y hombros. Sus
oscuros cabellos le caen
sobre el cuello y brazos. Dice
apasionadamente)
ˇOh,
Ctirad, desdeńaste mi desafío de
una pelea directa y ahora no
me queda otra arma que mi
juventud y belleza! ˇTe desafío
a una pelea mortal! ˇRadka, ven
aquí!
(Se
quita el cinturón y se lo da
a Radka)
ˇÁtame la mano! ˇSvatava, dame tu
cinturón! ˇÁtame
fuertemente al roble!
DONCELLAS ˇTu
petición es terrible!
ŠÁRKA (con
autoridad) ˇTe ordeno
que lo hagas!
DONCELLAS (con
miedo) ˇHágase
como dices!
(Las
doncellas hacen lo que Šárka les
ha ordenado)
ŠÁRKA (seńala
con la mano libre al suelo) ˇMlada, pon
tu cuerno a mi lado, aquí! ˇEscondeos
en el bosque, hasta que
escuchéis el sonido
de mi cuerno!
DONCELLAS żVamos a
dejarte sola, Šárka?
ŠÁRKA ˇMarcharos,
no queráis despertar mi ira!
LAS
DONCELLAS
(partiendo) ˇQue tengas
buena suerte!
(Šárka
queda sola, atada al roble. La
puesta de sol arroja una luz
dorada sobre el claro. Todo
queda en silencio, sólo el
bosque susurra,
las nubes rojas palidecen,
arrojando un tenue reflejo sobre
Šárka. El crepúsculo penetra en
el bosque y se convierte en la
transparente oscuridad de una
noche de verano)
ŠÁRKA (levanta
la cabeza) El silencio
reina por doquier. ˇSe escucha
el suave susurrar del bosque! La canción
de cuna de mi juventud, el canto de
los árboles envejecidos y
sombríos, despiertan
sueńos muertos de voces
inquietantes, que yacen
como flores marchitas en mi
alma. żDónde se
han ido los ańos de mi feliz
infancia, cuando lo
único que conocía eran bosques
oscuros, prados
soleados y cumbres altivas?
(apasionadamente) Sońé con
una felicidad sin límites, que
brillara como el sol del
mediodía, que
presionara la boca caliente
contrala madre tierra dándole
flores y fragancias apasionadas. ˇPero mi
sol ahora es carmesí y sólo
gotea sangre!
(desesperadamente)
En vano
busco el olvido y la paz en los
horrores de la guerra y
matanzas. ˇMe
atormenta la idea de que él esté
vivo! Que él deba
morir, o que yo caiga muerta por su
mano, poco importa, siempre y
cuando se apague el fuego
apasionado que arde en
mi corazón y me enloquece.
(La luna
llena se eleva por encima de las
copas de los árboles.
. Se oye el canto de Ctirad que
se acerca)
CTIRAD La luna
plateada se eleva, blandiendo
su escudo brillante. ˇDespierta
a los héroes de las sombras que se
levantan para vivir!
ŠÁRKA ˇEs él! ˇYa
llega!
CTIRAD (más
cerca) En el
claro, los héroes se alinean como
dispuestos para la batalla. ˇLas
espadas brillan, los ojos
llamean y las
lanzas en ristre!
ŠÁRKA ˇSe acerca!
ˇEstoy angustiada! żPor qué la
pasión me obliga a cometer
semejante felonía?
(Intenta
desesperadamente liberarse de
las ataduras)
ˇVamos!
ˇQuiero verle la cara!
(Ctirad
aparece en el claro)
ˇYa es
tarde, los propios dioses así lo
han decidido!
CTIRAD (pausa) Desde las
preciosas alturas estrelladas envían
coronas de flores sobre sus
cabezas y cuencos
llenos de flores de gloria
eterna.
(Caminando por el claro)
Descansaré
aquí. Es en vano
seguir el rastro más lejos. Mis ojos no
me engańaron cuando vi a las
huestes de Vlasta, desde la cima
de la colina, arrastrando
a las cautivas hacia Děvín. ˇSi mis
hombres estuvieran junto a mí! żPor qué me
aparté de ellos, impulsado
por la impaciencia? ˇHabría
exigido sangre en venganza! Ahora
tendré que esperar hasta la
mańana para reunir
a mis hombres en un ataque
audaz.
(Se
sienta en una roca a la derecha
y comienza
a despojarse de su armadura)
Desde las
preciosas alturas estrelladas envían
coronas de flores sobre sus
cabezas.
(Ve a
Šárka, que tiene la cabeza
apoyada en el
pecho como desmayada) Veo algo
blanco reluciente, como flores
blancas que brillan en el tronco
de un árbol... żPodrá ser,
quizás, el fantasma de una
ninfa, que seduce
a los hombres con su ruinoso
abrazo?
(Se
acerca)
żO es una
mujer?
(Acercándose aún más, se detiene
frente a Šárka, cuyo rostro está
iluminado por la luz de la luna
llena. La mira y grita)
ˇŠárka!
(retrocede asombrado. Šárka
permanece inmóvil, fingiendo
cansancio y dolor. Ctirad se
acerca)
żEstá
muerta?
ŠÁRKA
(gimiendo) ˇAh!
CTIRAD ˇEstá viva! ˇEstá
abatida por el dolor! ˇEspero que
mi auxilio llegue a tiempo!
(Saca su
cuchillo de caza y corta el lazo
que ata su mano derecha,
que ella deja caer inerte. Se
arrodilla, disponiéndose a cortar
las restantes ataduras de Šárka.
Tan pronto como la toca,
Šárka gime como si recuperara la
conciencia)
ŠÁRKA ˇAy de mí!
ˇAyúdame!
CTIRAD Šárka,
escucha. ˇEstás en manos amigas! Pero habla,
żqué te ha sucedido?
ŠÁRKA (con la
cabeza aún baja no lo mira, como si
no lo conociera) Las tropas
salvajes de Vlasta me torturaron y me han
dejado a merced de las bestias
salvajes, porque
defendí a las cautivas.
CTIRAD
(impresionado) Tuviste
compasión de las indefensas
cautivas. ˇMi
agradecimiento es para ti!
ŠÁRKA (levanta
la cabeza y mira a Ctirad. Alza
ambas manos
como si tratara de protegerse y
grita) ˇQué
terrible! ˇEres tú! ˇEstoy
perdida!
(aparte) ˇSólo
necesito valor para la
sangrienta venganza!
CTIRAD (se
levanta) ˇOh,
cálmate, Šárka, te traigo
ayuda!
ŠÁRKA (como si
no creyera en sus palabras) ˇTe burlas,
es una mera burla, Ctirad! Estoy en tu
poder. Sé que la muerte me
espera. Somos
enemigos. Me odias,
no tengo derecho a esperar
clemencia. Sólo tengo
un favor que pedirte: ˇTermina
con mi vida rápidamente! ˇTen
piedad, es mi último ruego!
(Ella
vuelve a agachar la cabeza, como
aceptando su destino, esperando
el golpe mortal)
CTIRAD Sería mejor
que me pidieras que vuelva
mi espada contra mi propio
corazón. ˇPermíteme
ser tu protector!
ŠÁRKA (aparte) ˇEl pérfido
veneno ya está
entrando en su sangre!
(a
Ctirad)
żNo deseas
mi muerte? żMe has
perdonado? No, no,
todo esto es una ilusión. ˇMe
desprecias y me odias! ˇOh, déjame
morir!
CTIRAD
(agobiado por su creciente
pasión) Sí, de
hecho, te odié. Odié tu
belleza, Šárka. Escúchame. Incluso
odié tus cabellos entre los
que brilla tu cuello blanco como
las flores en las
oscuras profundidades de las
aguas; odié tus
labios rojos, y tus ojos
luminosos, que brillan
a través de oscuras pestańas como
estrellas a través de las matas
del bosque. ˇTu imagen
me ha herido y atormentado, quería
aplastarte para que
cayeras a mis pies, muerta! Llámalo
odio, si quieres, ˇpero no me
pidas que viva sin él!
ŠÁRKA (se
levanta con un grito victorioso) ˇOh,
dioses!
(Continúa con fingida sumisión)
Tu poder me
domina, quiero ser sumisa; ven y
desata mis ataduras.
CTIRAD (se
arrodilla frente a ella y
comienza a desatarla) ˇEstás
temblando, Šárka!
ŠÁRKA ˇUn viento
frío sopla desde el bosque!
(Ella
toma su mano y la atrae hacia su
cintura)
ˇAquí las
ataduras todavía están firmes!
(Se
inclina hacia Ctirad) Calla.
Puedo escuchar tu corazón
latiendo tan cerca,
temblando, tal vez, żtal vez
sea el frío?
(Las
ataduras se desatan, Šárka cae
en los brazos de
Ctirad como vencida por la
fatiga y la debilidad)
ˇPerdóname! Estoy
exhausta y débil, eres tan
noble... ˇNo soy
digna de tu bondad!
(De
repente, ella se aparta de él.
Para sí) ˇDioses
eternos! żQué me sucede? żPor qué es
tan leal, tan noble su corazón? ˇEsperaba
de él insultos y crueldad!
CTIRAD
(seńalando el roble) ˇSiéntate
aquí, descansa tu cuerpo
fatigado!
ŠÁRKA (aparte,
como si luchara consigo misma) ˇNo! ˇNo!
ˇNo puedo hacerlo!
(dirigiéndose a Ctirad)
ˇDéjame ir!
CTIRAD (salta
hacia ella y la abraza
apasionadamente) ˇNunca! Eres mía y nadie
podrá alejarte de mí. ˇPreferiría
alejar a las bestias salvajes de
sus víctimas! Sentí en mi
rostro tu dulce aliento, tu cálido
cuerpo entre mis brazos, tu
encantadora cabeza reposando
sobre mi pecho, ży ahora
quieres abandonarme? żCrees que
puedo seguir viviendo con esta
pasión en mi corazón? żUna pasión
que amenaza con quemarme todo el
cuerpo?
(su
pasión se refleja en su voz,
tartamudea)
ˇTe amo!...
ˇEres mía!...
ˇEscúchame!...
ŠÁRKA
(desesperada, se desprende de su
abrazo. Saca una daga
y la acerca a Ctirad, gritando) ˇNo me
toques!
(Ctirad
permanece inmóvil, mirándola con
amor y pasión.
Lentamente, Šárka baja su mano y
arroja la daga)
ŠÁRKA
(desesperadamente) ˇTodo es en
vano!... ˇNo puedo!...
(Después
de una lucha emocional final, cae en
los brazos de Ctirad, con
pasión)
ˇTómame
entonces! ˇY quítame la vida
también!
(Sus
labios se encuentran en un
prolongado beso)
CTIRAD ˇMía para
siempre!
ŠÁRKA ˇPara morir
de felicidad!
CTIRAD ˇMe has
dado la vida!
ŠÁRKA ˇEl amor es
nuestra vida!
CTIRAD ˇDime, que
no es un sueńo!
ŠÁRKA
(apasionadamente) Te amo como
una flor que en la
oscuridad del bosque sueńa con
la luz. ˇDéjame que
expire apretándome
contra tus labios!
CTIRAD ˇAcércate,
acércate a mi pecho!
ˇDisolvámonos juntos! ˇPara
siempre, sin
separarnos jamás! ˇQué
hermosa eres!
ŠÁRKA żSientes el
fuego que surge de mi corazón?
CTIRAD Mis labios
sedientos beben tu belleza y con cada
beso crece mi anhelo. żSientes el
fuego que surge de mi corazón?
AMBOS ˇLa dicha
del amor nos envuelve con una
pasión que fluye!
(Extasiada, se abraza a Ctirad.
Él la conduce bajo el roble y
gentilmente la invita a
sentarse, situándose a sus pies)
CTIRAD ˇMira qué
hermosa noche, llena de
ternura! ˇNuestro
amor transciende a la
naturaleza que nos rodea!
ŠÁRKA ˇMira! ˇMil
chispas resplandecientes arden
en el cielo!
CTIRAD ˇLas veo
reflejadas en tus ojos!
ŠÁRKA ˇLas flores
emanan una dulce fragancia!
CTIRAD ˇAún más
dulces son tus labios!
ŠÁRKA ˇUn sueńo
maravilloso!
CTIRAD ˇMe has
hechizado!
ŠÁRKA ˇDichoso
sueńo!
(De
repente, se libera de los brazos
de Ctirad)
ˇAy! ˇVete!
ˇRápido! ˇHuye, por
favor!
CTIRAD ˇSólo lo
haré contigo!
ŠÁRKA (cae de
rodillas ante él) ˇTe lo
imploro por mi amor y
desesperado dolor! ˇSalva tu
vida! ˇTan pronto
como dé la seńal con este
cuerno, una horda
de doncellas furiosas saldrá
impetuosamente del bosque! ˇTen piedad
de una mujer pecadora!
ˇPerdóname!ˇPerdóname! ˇTraté de
destruirte con una traición!
CTIRAD (la
levanta) Tu traición
me ha dado amor, ˇpor eso la
bendigo! żDebo huir
de las mujeres? żCómo
podrías amar a un cobarde?
(recoge
el cuerno. Šárka intenta
quitárselo. Ctirad toca el
cuerno y las doncellas responden
desde el bosque) ˇMi espada,
adelante! Estoy listo
para combatir, ˇmi amor
coronará mi arma victoriosa!
ŠÁRKA ˇEn alas de
un murciélago se aproxima
la traición! Sus ojos
están inyectados en sangre y gotea
veneno de su boca. ˇMátame,
monstruo, yo te desperté, pero ahora
perdona, a quien amo!
LAS
DONCELLAS (desde
la distancia) ˇHeya!
ˇHeya! ˇHeya!
CTIRAD Šárka, ˇdebes
confiar en mí y en mi fuerza!
(Con una
mano abraza a Šárka y en la otra
sostiene la espada)
LAS
DONCELLAS (con
espadas y antorchas llegan desde
todas direcciones, gritando) ˇHeya! ˇLa
bestia cayó en la trampa! ˇMatadlo!
ˇMatadlo!
CTIRAD ˇLa bestia
va a defenderse con dientes
afilados!
RADKA
(atraviesa el hombro de Ctirad
por detrás, y la espada de él
cae) ˇMi arma es
mucho más afilada!
CTIRAD
ˇVíbora
traidora!
ŠÁRKA (aparte) ˇAy de mí!
żCómo puedo salvarlo?
(Las
doncellas lo reducen y le atan
las manos)
LAS
DONCELLAS ˇHeya! ˇYa
es nuestro!
(Šárka
se interpone entre Ctirad y las
doncellas. Las doncellas
retroceden)
ŠÁRKA (a las
doncellas) ˇAtrás! ˇÉl
es mío y tengo derecho a hacer lo
que quiera con su vida!
ACTO
TERCERO (Valle
pedregoso entre montańas. Un
desfiladero en el fondo. Las
diferentes elevaciones de
contornos escarpados, muestran una
estrecha franja del horizonte.
El príncipe Přemysl está en un alto
acantilado con su armadura,
rodeado de guerreros. Šárka está de
pie en medio de ellos; esconde
una mano en los pliegues de su
capa, la otra se apoya en su
escudo)
PŘEMYSL Nos has
traído a mí y a mis guerreros hasta este
alto roquedal, aunque
todavía tu mensaje me parece
misterioso. żTú, una
mujer, quieres guiar mi
ejército? żTú que
vives de la venganza sanguinaria destruyendo
aldeas y acarreando una cosecha
de muerte en nuestros
campos yermos?
HOMBRES
(amenazadoramente) ˇMaldita
asesina! ˇNos conduces a la
ruina!
(Šárka
permanece inmóvil y en silencio)
PŘEMYSL żPor qué
debería confiar en ti para lograr
el éxito, cuando sólo
traes destrucción y tu mano
está manchada con nuestra
sangre?
LOS
HOMBRES ˇAh!
ˇEntréganosla, es nuestro botín!
PŘEMYSL Habla, żqué
te trae hasta aquí? żTal vez un
destello luminoso de
remordimiento hace que tu
alma busque la paz y el perdón?
ŠÁRKA (niega
con la cabeza) ˇNo siento
remordimientos ni busco la paz!
(ardientemente) Sin
embargo, un torrente de luz ha
iluminado mi corazón y hace que
todo lo demás se
desvanezca en el olvido. ˇEsta luz
sagrada es mi redención!
(Le
entrega a Přemysl la espada que
llevaba escondida en su capa)
żReconoces
este arma?
PŘEMYSL ˇEs la
espada de Ctirad!
HOMBRES ˇEscuchad!
ˇCtirad ha muerto!
PŘEMYSL Entonces...
ˇtemblad, tú y tus compańeras! ˇMi corazón
está destrozado con su muerte! ˇMe
vengaré! ˇCon
vuestros cuerpos construiré una
pira, de la cual
saldrá el vapor de vuestra
sangre en sacrificio! ˇY tú, que
te jactas vergonzosamente de este
acto sangriento, tú, mensajera
de Morana, la terrible
diosa de la muerte, serás la
primera en unirte al reino de
tu soberana!
(a los
hombres) ˇElla es
vuestra!
(En
tanto, Šárka recoge la espada de
Ctirad que Přemysl dejó
sobre una roca. Los hombres se
acercan a ella)
HOMBRES ˇMorirás
como una perra!
ŠÁRKA (se
aleja de ellos y salta a una
roca) ˇEscúchame,
cielo eterno, que lanzas tus flechas
letales al pecho de los
culpables! ˇEscúchame
tú, oh fuego, que envías
mortales serpientes! ˇY tú, agua
de la justicia, que arrojas a
tus víctimas al frío
abismo de la destrucción!
(Se
hiere con la espada en su brazo
desnudo)
Con mi
propia sangre hago un
juramento terrible. ˇQue los
dioses eternos sean mis
testigos! ˇOfrezco mi
vida a vosotros, pero salvad a
Ctirad!
PŘEMYSL ˇEse
juramento no es en vano! ˇÉl
está vivo!
HOMBRES
(retroceden) żEstá vivo?
ˇÉl vive! ˇCtirad está vivo!
ŠARKA
(desciende entre los hombres) Como una
bandada de cuervos, el ejército
de doncellas avanza arrastrando
a su víctima. Aquí
llegarán con el sol del
mediodía. Antes de la
puesta del sol carmesí, Ctirad
morirá aquí, martirizado.
PŘEMYSL,
HOMBRES ˇAdelante!
ˇA las armas!
ŠÁRKA ˇCuidado,
las doncellas planean una
trampa! Yo
permaneceré vigilante; mientras
tanto, escondeos
bien detrás de esas rocas. ˇUn golpe
contra mi escudo indicará el
momento apropiado y
será la seńal para que ataquéis!
PŘEMYSL Los hombres
aborrecen las trampas tanto como
a las serpientes, pero la
necesidad los hace aceptar esta
felonía. ˇLos
tiempos crueles exigen actos
crueles!
(Los
hombres y Přemysl se esconden
entre las rocas)
ŠÁRKA (a
solas) żA dónde me
has traído, terrible traición? żPor qué me
desgarras el pecho con tus
garras? żPor qué? ˇTiene que
ser así! ˇÉl deberá
vivir, incluso si todo lo demás
sucumbe!
(Se
esconde entre las rocas. Ctirad,
maniatado, llega
seguido de Radka, Svatava,
Libyna, Mlada, Hosta y
Častava, Vlasta y el resto de
doncellas. Todas
van armadas; algunas llevan una
estaca, la rueda
del martirio y otros
instrumentos de tortura)
VLASTA (se
dirige a Ctirad) Un tribunal
de justicia ha examinado tus
culpas y ha
pronunciado su veredicto. ˇTú,
Ctirad, un noble que, en cruel
enemistad, has luchado
contra nosotras, pagarás con tu
sangre la sangre
derramada por tus manos! ˇHoy mismo
tu cuerpo será inmolado en la
rueda!
DONCELLAS ˇQue así
sea! ˇMorirás hoy mismo!
(Las
doncellas preparan en silencio
la ejecución de
Ctirad. Instalan la estaca y la
rueda y le prenden fuego.
Vlasta observa su trabajo. Sólo
dos doncellas armadas
custodian a Ctirad)
CTIRAD (se
sienta en una roca) ˇSólo
dentro de algunos momentos tu terrible
mano, Morana, me quitará el
maravilloso don de la vida!
DONCELLAS
ˇCelebraremos un sacrificio
expiatorio por los
espíritus de las doncellas
caídas en batalla!
CTIRAD ˇOh, morir! ˇMorir
justo cuando empezaba a vivir! ˇCuando la
copa de oro de la felicidad se elevó
por primera vez a mis resecos
labios, y mis ojos
atónitos vieron el radiante sol
del amor!
DONCELLAS ˇHoy! ˇSobre un
caballo de fuego, cabalgará tu
alma!
CTIRAD ˇNo tengo
miedo ni a la tortura ni a la
fría sombra de la muerte, sino a que
mi amor deba morir conmigo! ˇQuiero, un
sol eterno, para
colocarlo en tu corazón de oro y ocultarlo
en los brazos de las poderosas
rocas! ˇQuiero
oler un aroma dulce, de flores
temblorosas, de olas
doradas y espigas fértiles que crecen
en los campos! ˇOír su eco
en los árboles anhelantes del bosque
y en los arroyos plateados que corren
susurrando! ˇEntonces
mi amor no encontraría una
tumba, para mi
cuerpo frío, sino que florecería eternamente
en la belleza eterna de la
primavera! ˇY ardería
con su propio brillo!
(Šárka
aparece entre las rocas. Colaca
la espada bajo su escudo.
Mira a Ctirad que no se percata
de su presencia)
CTIRAD ˇOh,
bendito sea mi amor! Bendito por
siempre, por darme
la vida y por darme
la muerte. ˇA ambas
las tomo agradecido!
DONCELLAS ˇEl momento
ha llegado!
LIBYNA,
SVATAVA, MLADA RADKA, HOSTA,
ČASTAVA (toman
sus liras y empiezan a cantar
mientras se acercan
a Ctirad. Las otras se sitúan
junto a Vlasta) ˇSagrada
Morana! ˇTerrible
Morana! ˇSal de tu
reino subterráneo
y oscuro! ˇCon labios
sedientos, con garras
afiladas, apresúrate
a recoger a tu víctima!
DONCELLAS ˇSagrada
Morana! ˇTerrible
Morana! ˇApresúrate
a buscar a tu víctima!
VLASTA (toca la
cabeza de Ctirad con su espada) ˇMorana,
toma a tu víctima!
DONCELLAS
(esgrimen sus armas listas para
herir a Ctirad) ˇMuerte! ˇMuerte! ˇQueremos
tu sangre!
ŠÁRKA (se
arroja sobre Ctirad y lo abraza
con firmeza;
las doncellas retroceden
sorprendidas) ˇMi amor te
protegerá!
CTIRAD ˇŠárka!
żCómo puedo morir si tú estás
a mi lado?
(La
abraza apasionadamente)
ˇVamos!
ˇVamos! ˇOh, vamos!
ŠÁRKA ˇA tu lado
viviré o moriré!
DONCELLAS ˇEsto no
puede ser cierto! żEs Šárka? ˇTraidora!
ˇHey! ˇAtrás, o
compartirás su destino!
ŠÁRKA ˇVlasta,
escúchame! Tú que
siempre has sido tan bondadosa y
noble...
VLASTA żQué tienes
que decir? Has
despreciado a tu propio corazón, en el que
la venganza ha levantado un
trono sagrado. Las
ilusiones abominables convierten
a la mujer en esclava de la
carne. ˇHas roto
tu promesa sagrada y traicionado
a tus hermanas, así como a
la memoria de Libuše! ˇTe
expulsamos de entre nosotras! ˇQue la
maldición caiga sobre ti!
DONCELLAS ˇQue la
maldición caiga sobre ti!
ŠÁRKA ˇAh!
(Oculta
su rostro y cuando levanta la cabeza,
su rostro cambia de expresión)
Mirad qué
débil estoy, junto mis
manos y suplico, ˇpero soy
lo suficientemente valerosa como para
no temer vuestra maldición! Un poder
extrańo y convincente me ha
vencido... ˇEn vano he
luchado contra él! De repente,
como una tormenta primaveral, se elevó y
pasó volando junto a árboles,
arbustos y flores. ˇPero
recordad una cosa, solo él
contiene toda la dicha y la
vida! ˇNo deseo
ningún poder ni dominio mundano! Os lo
devuelvo todo, ˇdejad que
nos vayamos para vivir nuestro
amor!
(Vuelve
a abrazar a Ctirad)
VLASTA ˇÉl ha sido
condenado! ˇY tú estás
condenada con él!
DONCELLAS ˇÉl ha sido
condenado!
(A una
seńal de Vlasta las doncellas
aferran a Ctirad y Šárka. Intentan
separarlos y arrastrarlo a él
hacia la rueda)
CTIRAD ˇŠárka,
salva tu vida!
ŠÁRKA (se
libera de las doncellas y corre
hacia su escudo) ˇEntonces,
vosotras también estáis
condenadas!
(Toma la
espada y golpea con ella su
escudo)
ˇHeya!
ˇHeya! ˇHeya!
(Los
hombres responden a su llamada.
Con sus espadas
desenvainadas, llegan corriendo
con Přemysl a la cabeza)
HOMBRES ˇHeya!
ˇHeya!
ˇGolpeadlas! ˇGolpeadlas! ˇNo
perdonéis ni a la hermana ni a
la hija!
DONCELLAS ˇTraición!
ˇTraición! ˇAy!
PŘEMYSL ˇDioses
eternos, bendecid nuestras
armas!
(Las
doncellas abandonan a Ctirad. Se
desata una cruel
batalla. Los hombres corren las
tras las doncellas que
huyen. Solo Ctirad y Šárka
permanecen en el
escenario)
ŠÁRKA (desata
las ataduras de Ctirad) ˇVivo y
salvo!
CTIRAD ˇSalvado
por tu amor!
(Se
abrazan. El choque de las armas
se oye a la distancia)
żPuedes oír
el fragor y el ruido sordo de la
guerra? żPor qué
con mi brazo herido debo seguir siendo
incapaz de ayudar a mis amigos?
(Sopla
el viento, trayendo nubes
negras. Se acerca una tormenta)
ŠÁRKA (para
sí) ˇEsto es
obra mía!
(Ctirad
sube a una roca desde la cual observa
el campo de batalla)
CTIRAD Firmes como
un bosque de robles están los
hombres, pero como
mazorcas maduras de maíz, están
cayendo las doncellas.
ŠÁRKA (para
sí, con expresión de creciente
horror) ˇMi mano
las ha matado!
(La
tormenta ruge con truenos y
relámpagos centelles)
CTIRAD ˇCómo caen
ante los hombres victoriosos!
(Baja de
la roca)
ŠÁRKA ˇEl horror
me abruma!
(Se
acerca a Ctirad)
CTIRAD ˇRefúgiate
en mis brazos y huyamos
de la ruina y destrucción! ˇMira,
incluso el cielo se suma a
la cólera!
(Cae el
crepúsculo y sólo los destellos
de los
relámpagos zigzaguean a través
de las nubes negras)
ŠÁRKA (Para
sí) Almas de
los muertos, żpor dónde vagáis?
(grita)
żOyes!...
ˇUn murmullo! ˇVamos!
ˇVamos!
(Šárka
estrecha su cuerpo contra
Ctirad)
CTIRAD ˇLas
ráfagas de viento susurrarán hoy nuestros
sueńos de amor!
(Va a
salir de entre las rocas cuando
llegan las pálidas
apariciones de las doncellas
caídas en combate
manchadas de sangre. Vlasta en
primer plano.
Luego Libyna, Svatava, Radka,
Mlada, Hosta y
Častava. La tormenta amaina)
ŠÁRKA (las
mira con los ojos desorbitados y luego
grita, sofocada y horrorizada) ˇMira allí!
CTIRAD żLa nube?
ŠÁRKA (se
aparta de Ctirad y se aproxima a
las apariciones) żQué
queréis de mí, pálidas
apariciones manchadas de sangre?
(Grita
desesperada) ˇSoy
inocente! ˇNo soy culpable!
CTIRAD żQué te
horroriza?
ŠÁRKA ˇMira!...
ˇLas muertas! żPuedes ver
sus brazos manchados de sangre?
CTIRAD ˇSólo veo
un rayo que brilla entre las
nubes!
APARICIONES ˇVen con
nosotras! ˇNos espera
un vuelo salvaje! ˇPero
primero el horror absorberá tu
sangre!
ŠÁRKA (se
lanza sobre Ctirad) ˇProtégeme
con tu amor!
CTIRAD ˇNuestro
amor prevalecerá!
APARICIONES żDónde te
quieres esconder? Tu traición
te seguirá como una loba
furiosa. Ya te está
estrangulando. ˇQuiere
arrancarte el corazón!
ŠÁRKA ˇSiguen
acercándose! ˇLa mano de
la muerte me está aferrando!
(cae
inconsciente en brazos de
Ctirad)
CTIRAD ˇPor el
fuego sagrado que me une a ti, te suplico
que apartes esas terribles
imágenes y vengas
conmigo! ˇVamos! ˇTe llevaré
en mis brazos, con el
corazón ardiente, sobre
piedras y espinas a mi hogar! ˇLos tilos
nos llaman alegres a través de
las ventanas, y sus
flores derraman un dichoso sueńo
de amor!
(Mientras Ctirad habla, los
relámpagos y las apariciones
desaparecen. El rostro de Šárka
se ilumina, como si hubiese
despertado de una pesadilla)
ŚÁRKA ˇNuestra
vida florecerá como eterna
primavera!
CTIRAD ˇVen!
AMBOS ˇVen!
(Sus
labios están a punto de tocarse, cuando
de nuevo resurgen las
apariciones)
APARICIONES ˇHay sangre
en vuestros labios! ˇNuestra
sangre!
ŠÁRKA
(desesperadamente se separa del
abrazo de Ctirad) ˇQué
horror! ˇOtra vez
el reproche de esos ojos
muertos! ˇEllas
están aquí! ˇSe acercan! Se
interpondrán entre nosotros. ˇNo hay
salvación! ˇNo hay salvación
posible!
CTIRAD La
salvación está allí: ˇen el
amor, en el amor!
APARICIONES żQuién ha
herido nuestros pechos? żQuién
traspasó nuestros corazones? żQuién fue? żQuién nos
envió al oscuro reino de Morana?
ŠÁRKA ˇEstoy
paralizada por el terror!
APARICIONES ˇVen y
únete a nosotras!
ŠÁRKA ˇSólo
existe una forma de salvación! ˇMuerte,
recíbeme a mí y a mi amor!
(Trepa
por el acantilado y se arroja.
Las apariciones
desaparecen. El sol brilla a
través de las nubes)
CTIRAD ˇŠárka!...
ˇSolo! ˇSolo! ˇCómo podré
seguir viviendo!
Digitalizado y traducido por: José
Luis Roviaro 2021
|