SARKA

 

 

 

Personajes

 

CTIRAD

PREMYSL

SARKA

VITORAZ

VLASTA


LIBYNA


SVATAVA

 

MLADA
 

RADKA
 

CASTAVA
 

HOSTA

                                 Tenor

                             Barítono


                             Soprano

                                   Bajo
 
                    Mezzosoprano

                             Soprapo


                             Soprano

 

                             Soprano
 

                    Mezzosoprano
 

                            Contralto
 

                            Contralto 


 

 

 

PRVNÍ  DĚJSTVÍ
 
 
(Obětní háj blíže Vyšehradu. Nalevo povýšený kamenný stolec.
V pozadí jsou vidět hradby Vyšehradu. Hájem se dlouží poslední
lehké stíny šera, nad vrcholky lesa se počíná rdít východ. Na
dolejších stupních stolce sedí Vlasta s hlavou skloněnou do dlaní.
Po chvíli povstane a rozhlíží se hájem)


VLASTA
Stínové vy duší zemřelých, již
lehkým křídlem v háji svatém stromů
témě obletujete, proč v dáli oku mizíte?...
Ó, postůjte v svém
plachém těkání!...
Hle, žhavá touha
pudí mě, bych v kmitných sborech vašich
našla tu, jež odešla, by bolest
družkou nám jen zůstavila v odvet!...

(Sluneční paprsky stále více prozařují háj)

Marně volám!... Marně!
Mizí ve výšinách! –
K větvicím již vracejí se ptáci,
strach jež před dušemi zapudil,
a jarým pěním zdraví odchod stínů! –

(Unesena nádherným obrazem vycházejícího slunce)

Nad lesem, hle,
z pevné brány nebes
slunce vystupuje jako skvělý rek,
jenž v mocné dlaní štítem zlatým vládne!

(Náhle se zachvěje a zahalí si tvář řízou)

Skryj se, hlavo porobená,
svatý lesk by jeho na tě nepad!

(Klesne opět na stupně stolce. Náhle v pozadí háje se ozve šustot.
Nad koruny stromů vyletí ostříž, za ním se vzduchem kmitne šíp a
zasáhne ho. Pták se chvíli trhaně zmítá, pak klesne na zemi. Jakmile
dopadl, z houštiny vyběhne Šárka s lukem v ruce, spěchá k ptáku,
pozvedne ho a prohlíží)


ŠÁRKA
Mrtev! Bystře šíp můj přímo k prsoum
letěl! Teplou krev již lačně země pije!
Vám za oběť ruka má ho
sklála, vám, bozi věční!

(Položí ptáka do pozadí, kde je místo pro žertvu)

Statnost svou a sílu
k nohám vašim zbožně kladu;
žár ten mladistvý, jenž v nitru plane,
za žertvu vám dávám!

(Tu spatří Vlastu, jež posud sedí v zadumání na stupních stolce)

Viz, zde děva sama v zadumání!

(Postoupí blíž)

Aj, toť Vlasta!

VLASTA
(vytrhne se ze zamyšlení a vzchopí se)
Šárko! – Ty! –
Ach, také bloudíš zvěř jak vyplašená! –

ŠÁRKA
(s trpkou výčitkou)
Vlasto, proč se straníš
Vyšehradu síní? s tebou bychom
nebyly tak klesly!

VLASTA
(s hrdou vážností se vzpřímí)
Robou být jsem měla?
Pohrdání, posměch zříti kolem sebe?

(Upřeně pohlédne na Šárku)

Mluv však; temných zvěstí
mrak já vidím na tvém čele.

ŠÁRKA
(prudce)
V svaté háje houštiny
zda hanba naše nedolétla?

(temně)

Zaduněly rány
pádné v štít a rohů hlahol volal
k radě první, Libuše co v smrti
stín nám klesla.
S družkami jsem spěla
k Vyšehradu. Ale výsměch jen a
zloba záští vítaly nás v očích
mužů.
Hradbou pevnou před kamennou
síní dleli, s úšklebkem nás slali
ke krbu a ku vřetenu. Dosti
prý té ženské vlády, muž zas bude
pánem ženy! Navždy od zlatého
stolce stupňů vyštvali nás! Vše to
hlavně dílem Ctiradovým, jehož
pýchu práva naše urážela.

VLASTA
Běda!
Poroba jen údělem teď naším!

ŠÁRKA
K čemu malomocné stesky!
Nyní doba k činům! Jitra toho
Přemysl a muži slavnou žertvu
vznítí zde, by bohy naklonili
vládě svojí.
Vyčkáme zde a svá
práva třeba mocí žádat budem!
viz, tam družky naše již se blíží!

(Hájem se porůznu scházejí dívky

DĚVY
S teskným srdcem v koby svatého my
háje vstupujem, neboť věční
odvrátili od nás přízeň svoji!

SVATAVA
Naše oběť nemilá jich zraku!

RADKA
Slova chvály odmítají němě!

ČASTAVA, RADKA, MLADA, SVATAVA
Kněžno Libuše, ty v krajích věčných
slyš, jak osiřely tvoje druže!

LIBYNA
Zlatým štítem ochrany nám bylas,
poroby šíp vnik’ teď
v prsa naše!

ČASTAVA, RADKA

SVATAVA, DĚVY
Pohasla již světla očí tvojich,
z nichž k nám linula se přízeň věčných!

DĚVY
Běda! Běda! Běda!

ŠÁRKA
Hoj, vy děvy malé mysli! Lépe,
zdá se, já že chápu záměr bohů!
Mlčení zda jejich nedí zřejmě,
samy bychom k dílu spěly?
nemilují věční slabost,
bázeň,
v srdci smělém jen si oltář staví!

VLASTA
(jež dychtivě naslouchala slovům Šárky, vroucněji ji obejme)
Svatá věštba mluví ústy tvými!
Libuše nám tebou
pokyn dává!

DĚVY
Jasný již nám smysl slova tvého!
Vlastní silou pouta
strhat máme!

VLASTA
(nadšeně)
Slyšte, věční, prosby hlas a právo
svaté vraťte nám! Ať vzejde nám jak
slunce jas již volnost zářná!

DĚVY
Slyšte, věční...atd.
Z poroby teď prachu povzneseme své
témě! Přísaháme svatě, že i životem svá
práva hájit budem!
Směle vítězstvím
již spějme k cíli!

MUŽI
(z dáli)
Vítejte nám, svatoháje stíny!
Vítejte nám!
Kam nás vede zbožných
citů plání!

VLASTA
(trpce)
Nuže, ustupme již stranou, trpkým
údělem jak porobených bývá!

(Dívky postoupí napravo do háje

ŠÁRKA
(dívá se do lesa, náhle se prudce zachvěje a vykřikne)
Ctirad!

(temně)

Opět vidím hanbu naši,
ponížení!
V hanbě k zemi sklonit
hrdé čelo to, by v pokoření
cítil moc a vládu ženy!
Kde jennajít kouzla,
která by ho spjala?...

(Z levé strany vyjde dvanáct ženců bíle oděných, s lipovými
věnci na hlavách a s varyty v rukou; v jejich čele kráčí Vitoraz
a nese smolnici, jíž se má zanítit žertva. Za nimi jdou jinoši,
nesoucí k žertvě bohaté dary kvítím a ratolestmi ověnčené. Pak
ve skupinách přicházejí kmeti, leši a vladykové. V jejich středu
kníže Přemysl, jemu je nejblíže Ctirad. Přemysl vystoupí na stolec,
muži se seskupí kolem něho. Děvy zůstávají v pozadí, jedině
Vlasta za následující řeči Přemyslovy stále postupuje blíž a
s napětím a s výrazem naděje naslouchá jeho slovům)


MUŽI
Zdráv buď statný Přemysl, náš kníže!

PŘEMYSL
Přízeň bohů všem! Mně pozdraveni
buďte všichni vy, kdož páskou svatou
se srdcem mým spjati jste, s mým žalem
nezměrným a mocným, stíny své jenž
v duši rozsypal! již odpusťte mi
bozi věkožízní, s nitrem teskným
k oběti že vaší přistupuji;
radostno a milo však co v dobách
blahých bylo, trudem teď se stalo.
Dvakrát bolestné ty upomínky
štěstí!

(Zadumá se

Větve dvě, hle, úzce spolu
vyrůstaly na pni svorné lásky.
Haluze se jejich proplétaly,
lístky s něhou k sobě chýlily se!
Jeden úsměv slunce obě blažil,
kropila je rosy jedné vláha.
Sněžná zimy příze, svěží jara
květy v úzké obětí je obě spjaly.
V stínu jejich ptáčci tichý
útulek svůj měli, ochraně jich
svěřující hnízda. Slunná záře
štěstí kolem šířila se, zdar a
požehnání na všem vykvétaly!
Náhle ničící dlaň Morany kol
spěla, krutě podlomila jednu
z družných větvic! S listím svadlým k zemi
schýlila se! Libuše má, zářný
sne ty mého žití, z něhož bědný
procitl jsem s nitrem bolem zdraným!
Ach! Kde jsi?
Kam zmizel zjev tvůj jasný?
Kde tě hledat má mé zoufalství, má
láska, moje touhy? – Žel, ó žel mi,
žes mne opustila! – však již skryj se
zrakům cizím ráno otevřená!
Nemužno jest v žalu klesat!

(k lidu)

Nuže, přistupme již k žertvě slavné, slova
chvály vzdejme bohům spásám, by nám
útěchu a mocnou přízeň slali!

(Přemysl sestoupí k žertvě, již Vitoraz připravuje s jinochy.
Ten pak podá knížeti smolnici, jíž žertvu zanítí. Vitoraz a žreci
stojí v polokruhu před žertvou)


VITORAZ
Bože věčný, vládce světla,
tmy a plamenných též šípů
z toulce mračen!

VITORAZ A ŽRECI
Svarohu, ty v sídle věkovitém,
jemuž koří všech se bohů sbory,
tající se v lesích, řekách, skalách,
před nímž uklání se slunce zlaté,
po tvrdé jež hradbě nebes kráčí,
měříc kroky svými život lidský!
Přijmi oběť, již ti zanítila
srdce naše, kořící se tobě!

ŽRECI A MUŽI
Slova chvály nechť zní
bohům spásám!
Sílu vítězící muži kladou
v paže, moudrost v duši chrabrou, aby
zemi spravoval a vedl k slávě!

ŠÁRKA
Hoj, vy muži, chlubné zmije!
K výšivěčných chcete vrhat pych svůj!
Nikdybozi nežehnají křivdě!
Vašeoběť ohavna
jich jasné líci
a buď rozmetána!

(Vrhne se k žertvě, vytrhne jednomu muži meč a rozmetá žertvu.
Muži, překvapení neočekávaným útokem, pozdě se snaží tomu
zabránit. Ostatní děvy kromě Vlasty spějí Vlasty spějí Šárce na
pomoc a zápasí s muži)


DĚVY
Vzhůru!
Křivdu mstěte!

MUŽI
Hrůza! Knížete i bohů
pohana to smělá!

DĚVY
Pomsta svatá
veď nás!

MUŽI
Zběsilé vy, zpátky, zpátky!

PŘEMYSL
Slyšte všichni jménem
Libuše můj hlas!
Oh, ochraňte již před zlobou vášně
svatý země mír!

(Dívky a muži ustávají v půtce a ustupují,
jen Šárka stane před stolcem
v hrdém vzdoru


CTIRAD
Můj kníže, viz, zda
pravdou slova má, že bejlí ženské
vlády příliš směle kolem stolce vzrostlo?

(Ukáže na Šárku; jízlivě)

Krásná jest! Však líce děvy
šalbou jen! Toť skvělý květ, jenž plný
otravy! Ty dlaně bílé zášti
nástrojem! Ta ústa růžová jen
pomstou dýchají a pýchu zná jen
srdce ledové!

MUŽI
Ó, prones soud svůj!
Krev my žádáme za vinu její!

VLASTA
(předstoupí před stolec)
Svatým jménem tím, jež sám jsi vzýval,
volám k tobě, kníže! Dříve slyš, než
soudit budeš! Žádám právo jen!

DĚVY
Chceme právo jen!

PŘEMYSL
Já svatost práva chránit vždycky budu,

(s pohledem na Šárku)

ale plenit bejlí bezpráví! Nuž
mluv, kdo po právu zde voláš!

VLASTA
(předstoupí blíže)
Jlako blahý ohlas doby zašlé v duši
zvučí slova dojemná! Ta slova
žalně lkala nad zlomenou snětí,
z družného jež svazku vyrvána, již
nikdy nemůže chránit stolec zlatý. –
Větev ale štíhlá, hrdá květy
bílé v rozpuk vypěstila, jež jí
částí těla byly. A když padla
podlomena ranou smrtí, květy
bílé, setřeseny, skanuly jak
slzy ke zlatého stolce stupním. –
Ó rci, kníže, proč ty květy větve
drahé šlapat chceš teď ve porobu,
proč je zdeptat v pokoření?

(s nadšenou vroucností)

Slyš mě!
Z hloubi bolu
svého k tobě úpím!
Vrať nám práva svatá! Dej, ať Šárka
v sněmech slavných věhlasný meč třímá,
Vlastě svěř zas desky svaté a nechť
děvy střeží oheň pravdozvěstný,
jehož plamen spravedlivé chrání!
Láska svatá k právům těm nás pojí,
srdce z ňader s nimi
bys nám vyrval!

(Poklekne v nejvyšším zanícení

DĚVY
Vyslyš! Vyslyš prosby naše vroucí!

PŘEMYSL
(dojat)
Povstaň, Vlasto!
Ne tam místo ženy!
Úcta, láska právem buď jí svatým,
ale muž jen
v zemi naší vládni! –

(Vlasta povstane s výrazem nejvyššího bolu)

Ve znamení smíru, Šárko, slyš,
já život tobě dávám!

ŠÁRKA
(prudce)
Co můj život!
Jinou milost, kníže, přej!
Ty ženou
zhrdáš, nuže sílu její změř!
Mně dovol v zápas jíti s tím, jejž muži
zvolí! Bozi, sami suďte, na čí
straně právo!
Komu nejmocnějšíplamen zášti v oku hárá,
ten aťjest můj sok! –
Ta slova vyzývají
tebe, Ctirade!

CTIRAD
Mně v posměch tvoje slova!
Šelmu dravou pusť a Ctirad
pouhou rukou rvát se bude s drápem
ostrým, tura zkrotí tvrdou pěstí,
ale nikdy neskloní se, aby
sílu měřil v půtce směšné s ženou!

ŠÁRKA
(se zbraní tasenou vrhne se proti němu divoce)
Urážku tu životem mi splatíš!

VLASTA
(ji zadrží)
nikdy vraždou!
Bojem přímým spějme k právu!

DĚVY
Vzhůru k boji!

MUŽI
Nuže v zápas!
 
 

DRUHÉ
 DĚJSTVÍ
 
 

(Hustý, divoký les. V pozadí obzor uzavřen chlumy, mezi nimiž
se volným svahem vine úžlabina. nalevo ze stráně padá pramen.
Kupředu se rozestupuje les v nevelkou mýtinu, na níž nalevo se
rozkládá mohutný dub, jehož silné kořeny se místy prorývají půdou.
Sluneční jas se tlumeně prodírá korunami stromů a vrhá
zlatozelenavý svit na mýtinu. Porůznu jsou zde roztroušeny kameny
a pařezy porostlé mechem; v pozadí na úpatí chlumů leží několik
vyvrácených kmenů, opředených lesním rostlinstvem. V pozadí se v
úžlabině objeví Vlasta. Na pleci se jí houpá toulec se šípy a luk, na
hlavě má přilbici, v ruce oštěp a štít. Zastaví se a volá zpět do lesa)


VLASTA
Hejá! Hejá!

(Z dáli odpovídají hlasy děv

DĚVY
Hejá! Hejá!

(Zároveň se začnou v úžlabině objevovat
děvy, podobně ozbrojené jako Vlasta


VLASTA
(sejde na mýtinu)
Stavte krok! Jsme u cíle!
Zde svatýdub,
kde družky vyčkáme.

(Stane pod dubem. Děvy sestupují úžlabinou na mýtinu)

Vše ticho posud kolem.
Ani Šárka zde!
Přec mrakem temným letí vždy!

(Oštěp zarazí do země, štít o něj opře)

Již těžká krví naše zbraň!
Dnes krutý byl to boj!

(Usedne pod dubem. Děvy se shromáždí kolem ní)

Byl Zbislav chrabrý rek a mrtev
leží již;
jest ubit jeho rod
i čeleď veškerá a statná těla
jich jsou šelmám potravou!

DĚVY
A statná těla jich
jsou šelmám potravou!

VLASTA
(rozhlédne se kolem a líce její se zasmuší)
Však žel, že naše krev
též za oběť!

(povstane)

Vy, děvy bojovné, jež život daly
jste za naši svatou věc,
vám věčná budiž čest!

DĚVY
Vy, děvy bojovné!
Vám slavná paměť buď!

(Uhodí zbraněmi o štíty)

Však krvavá pomsta buď smírem vám!

(Děvy také odkládají zbraně, zavěšují je na stromy a
zarážejí do země. Pak se rozloží kolem Vlasty, jež usedla
pod dub. Z pravé strany vystoupí Radka, Mlada a osm děv.
Všechny jsou ve zbroji a dvě z nich nesou šatem pokrytý štít)


MLADA, RADKA A DĚVY RADČINY
Hoj! Zdrávy buďte, sestry!

DĚVY VLASTINY
Zdar buď vám! Vám zdar!

VLASTA A DĚVY VLASTINY
Zda šťastna byla vaše zbraň?

RADKA
(předstoupí před Vlastu, za ní se postaví
dvě děvy, které nesou štít zakrytý šatem)

Dnes bozi s námi byli v díle.
Vspící
dědinu my vtrhly bouří divou. –
V mžiku zrudlo všechno plameny a krví!
Hoj! Tu bledý třas vše muže jal,
že v útěk dali se! My všechny
pobily je jako psy, že živí
zůstali jen dravci hladoví, již
vzduchem kroužili!

(Strhne šat ze štítu)
 
Zde nová zdoba
na Děvína hradby!

(Pozvedne za vlasy zkrvácenou hlavu muže

DĚVY VLASTINY
(s radostným obdivem)
Pelej lech!

RADKA
Byl krutým nepřítelem děv!

RADKA, MLADA A VŠECHNY DĚVY
(s divokým posměchem)
Nuž s námi, reku, na Děvín!

(Děvy položí zas hlavu na štít a odnesou

VLASTA
To statný čin byl, Radko!
Dobrý byl dnes boj! Vám díky,
bozi věční! Slunce vítězství nám
vstává z mraků krvavých a slavně
kyne čas, kdy hrdý Vyšehrad již
před námi se skloní!

DĚVY
Vám díky, bozi věční!

(V dálce je slyšet roh

MLADA, VLASTA A DĚVY

Libyna to sdruží!

(Mlada vezme roh a odpoví. Děvy Radčiny také
odkládají zbraň a usedají. Radka a Mlada jsou
nejblíže Vlastě. Z lesa se ozve dusot koní a hlasy


LIBYNA
S běsy v závod leťte! Hojo!

SVATAVA
(v lese)
Hojo! Jsme ti v stopě!

(Mezi pokřik děv se mísí žalostné prosby zajatých žen

ZAJATÉ
(v lese)
Běda! Slitování!

DĚVY
Plesný klus to! Vítězně se blíží!

(Z lesa z pravé strany vystoupí Libyna a Svatava
ve zbroji a každá drží koně na uzdě. Volají zpět)


LIBYNA
Zajaté sem!

SVATAVA
Koně uvažte!

(Děvy přivléknou několik spoutaných žen, mezi nimi dívku
ve světlémrouchu svatebním. Jiné děvy odvádějí koně)


ZAJATÉ
Běda! Slitování!

LIBYNA A SVATAVA
(kynou spoutaným)
Zde naše kořist!

ZAJATÉ ŽENY
(lomí rukama, některé poklekají,
nevěsta klesá k zemi jako ve mdlobách)

Soucit mějte! Zpět nás
pusťte k milým našim v chaty!

VLASTA
(tázavě)
Ženy jaté?

LIBYNA
ukáže na omdlelou dívku
Nevěsta to Sobka, druha
Ctiradova. Medovinou vše když
zpito bylo, zprostřed svatebního
veselí my uloupily ji
i její družky.

(Při prvních slovech Libiny vystoupí z lesa
árka v temném zadumání; vyslechne vše)


SVATAVA
Za námi však muži v sled se dali.

LIBYNA
Pomstou nejprudší se
Ctirad s lidem hnal, leč v houšti lesní
stopu ztratili.

ŠÁRKA
(dychtivě)
Co díš? Že Ctirad
za vámi se dal? Pak přijde sem?

ČASTAVA
Já v lese zřela jej, on houštinou se
plížil, jak by hledal zvěř.

HOSTA
A sám byl,
čeleď asi jinam slal.

ŠÁRKA
To chvíle pomsty.
Rychle vzhůru! Vlasto, slyš, to
dílo přenech mně! Jen malou druž mi
ku pomoci dej.
Chci, mnou by klesl!
Malá msta však smrt!
On musí v hanbě zhynout!

VLASTA
Jak si žádáš, staň se! Pomni
však, že čestno, aby bojem padl
bohatýr, ne lstí!

ŠÁRKA
(prudce)
On padne! Na tom dosti! –

VLASTA
Na kůň zajaté a vzhůru na Děvín!

ZAJATÉ
Ó běda! Slitování!

DĚVY
Marné lkání! Na Děvín již vzhůru!

(Děvy odejdou s Vlastou a zajaté odvlekou s sebou.
Mlada, Radka, Hosta, Častava a osm děv zůstanou)


ŠÁRKA
(pro sebe, jako by nahlas pokračovala ve svých myšlenkách)
Jako temný stín ta zášť se plíží
žitím mým! Já noci probděla
pro hled ten pohrdavý,
jenž mě v duši pálí!

(prudce)
 
Jeden musí ustoupit! To čár snad je,
však smrt jej jistě zlomí.

(Obrací se k děvám, jež v pozadí očekávají její rozkazy

Blíže sem! vy říkáte,
že krásná jsem?

(Děvy se přiblíží a hledí na ni s úžasem,
jako by nerozuměly její otázce)

 
Nuž, zdali krásná jsem, se táži
vás! Zda krásná tak, by vnada moje
zpíjela jak vůně květů čárných
v noci měsíčné, jež víly sobě
v kadeř pletou?

SVATAVA, MLADA, RADKA,
ČASTAVA, A DĚVY

Krásná!
Krásná jsi!

LIBYNA
Sličná jsi jak jabloň kvetoucí!

SVATAVA
Jak studánka, v níž svěží les se zhlíží.

MLADA
Jako jitra úsměv růžový!

OSTATNÍ DĚVY
Jsi krásná jako letní noc,
jíž hvězdná zdoba v kštici plane!
Krásná, ó krásná jsi!

ŠÁRKA
(chladně, však s uspokojením)
Nuže, dosti slov! Čas pílí!

(pro sebe, s divokou rozkoší)

Jako had se k němu vplížit chci
a jako had svou oběť zardousím – v své
náruči – svým dechem palčivým!

(Kvapně vystoupí k dubu, strhne šat z hrdla a z ramen,
přičemž temné kadeře rozproudí se jí po šíji. Vášnivě)


Oh, Ctirade, ty zhrdlas bojem přímým.
Nuže viz, teď nemám jiné zbraně
nežli mladost svou a krásu! Ale
těmi tebe v zápas smrtelný já
vyzývám! – sem, Radko!

(Strhne si pás a podá ho Radce

Rudku přivaž!
Svatavo, tvůj pás!
Zde pevně k dubu
připoutejte mě!

DĚVY
Co žádáš, hrozno jest!

ŠÁRKA
(velitelsky)
Já poroučím!

DĚVY
(bojácně)
Nuž, staň se vůle tvá!

(Děvy učiní, jak Šárka rozkázala

ŠÁRKA
(ukáže volnou rukou vedle sebe na zem)
Sem, Mlado, polož roh! A slyšte:
v lesa houšť se skryjte, až vás hlahol
rohu zavolá!

DĚVY
My opustit tě máme, Šárko?

ŠÁRKA
Neváhejte již, kdo vzbudit nechcete můj hněv!

DĚVY
(odcházejí)
Nuž, budiž s tebou zdar!

(Zůstane jen Šárka přivázaná k dubu. Zapadající slunce
vysílá zlatorudou záři na mýtinu. Vše utichlo, jen les šumí,
červánky vždy více blednou a již jen slabý odlesk vrhají na
Šárku. Soumrak se počíná rozkládat lesem až se vše ponoří
v průzračnou temnotu letního večera)


ŠÁRKA
(zvedne její hlavu)
Vše ticho kolem. Les jen
šumí táhlou písní! – Kolébavko
mládí mého, zpěve dumný korun
staletých, svým hlasem tklivým budíš
mrtvé sny, jež v duši leží jako
květy svadlé! Oh, kde jste, vy léta
dětství blahého, kdy znala jsem jen
hvozdy ztmělé, slunné lučiny
a skalin strmých hrdé vrcholy?

(s horoucím zanícením)
 
Já snila tehdy o velikém štěstí,
horoucím jak slunce polední, jež
ústa žhavá tiskne k zemi zkvetlé,
že mu v rozkoši pak květy dává
vše a vůně! – Ale slunce mé teď
rudé jest a krev jen z něho kane!

(zoufale)

Marně v hrůzách vraždění a bojů
hledám zapomnění, klid! mě bolem
divým mučí myšlenky, že žije on!
Buď zhyne, nebo ruka jeho
dá mi smrt, vše jedno,
jen když zhasne
bouřný žár, jenž v nitru plá a hárá!

(Plný měsíc se vynoří nad vrcholky stromů a stříbrným
svitem oblévá les. Zdáli se ozve zpěv blížícího se Ctirada)


CTIRAD
Měsíc bílý v doubravinu
lesklým štítem mává.
Reky budí z mohyl stínu,
druh jich k žití vstává.

ŠÁRKA
On! Toť on!

CTIRAD
(blíže)
Na palouku v řadách stanou
jako na bojišti.
Meče září, zraky planou,
oštěpy se tříští!

ŠÁRKA
Již blíží se! Mě úzkost jímá!
Proč mě vášeň
vtrhla k zrady činu?

(Levou volnou rukou se snaží rozvázat pouta

Pryč! Chci přímo jít mu vstříc!

(Ctirad se objeví v úžlabině

Pozdě! Bozi sami rozsoudili!

CTIRAD
(stane)
Lada luzná z hvězdné výše k nim se snáší letem,
věnčí skráň a plné číše
věčné slávy květem!

(Sestupuje úžlabinou)

Tady spočinu.
Dál marně bych se stopou bral.
Tam na vrcholu zrak mě
neklamal, to Vlasty divý voj již
letěl na Děvín a zajaté vlék’
s sebou!
Ó, jen lid svůj míti, od nějž
pomsty nedočkavost odtrhla mě,
a již krev by byla pych ten smyla!
Nutno nyní vyčkat rána a pak
muže ku útoku sebrat rázně.

(Usedne na balvan na pravé
straně a začne odkládat zbraň)


Lada luzná z hvězdné výše
k nim se snáší letem,
věnčí skráň –

(Všimne si Šárky, jež jako ve mdlobě
sklonila hlavu k ňadrům; vzchopí se)


Tam cos bělá se a svítí, jak by
květy bílé plály na kmeni… Snad
klamný zjev to víly, která muže
láká v zhoubnou náruč svou?

(Přikročí blíže)

Či snad to žena?

(Pokročí ještě blíže, stane před Šárkou, na níž právě
padne plný svit měsíce; pohlédne jí do tváře, vykřikne)

 
Šárka!

(Ucouvne v údivu. Šárka se nehýbá, vypadá jako by ji
přemohla únava a bolest. Ctirad se k ní přiblíží)


Mrtva snad?

ŠÁRKA
(zasténá)
Ach!

CTIRAD
Žije!
Ale trýzní zmámena. Kéž včasná
ještě pomoc má!

(Vytrhne lovecký nůž a přetne pouto na pravé ruce, jež
bezvládně klesne podle těla. Pak klekne k Šárce a chystá
se přeřezat pouta kolem těla; jak se jí dotkne, Šárka,
jako by nabývala vědomí, zaúpí)


ŠÁRKA
Ó běda! Pomoc!

CTIRAD
Šárko, slyš, jsi v rukou ochranných;
ó mluv, co stalo se ti?

ŠÁRKA
(stále s hlavou skloněnou, nepohlédne
na něho jako by ho neznala)

Vlasty divý voj tak ztýral mě
a zvěří vydal v pospas,
že jsem chránit chtěla ženy zajaté.

CTIRAD
(dojat)
Ty s ubohými soucit
mělas! Díky měj!

ŠÁRKA
(Pozvedne hlavu, upře na Ctirada pohled, pak vztyčí proti
němu obě ruce, jako by se chtěla bránit, a vzkřikne)

Ó hrůza! ty!
Jsem ztracena!

(stranou)
 
Jen sílu, sílu, pomsto krvavá!

CTIRAD
(povstane)
Ó, vzpamatuj se, Šárko,
přináším ti pomoc!

ŠÁRKA
jako by nevěřila jeho slovům
Výsměch ještě, výsměch,
Ctirade! – Jsem v moci tvé! Já vím, mě
čeká smrt. Vždyť nepřáteli jsme!
Ty nenávidíš mě. Já nemám právo
doufat v záchranu. Však za jedno jen prosím.
rychle skonči již můj život!
Slituj se, vždyť poslední to prosba!

(Skloní opět hlavu, jako by odevzdána
svému osudu očekávala smrtící ránu


CTIRAD
Žádej spíše, proti sobě abych
zbraň svou obrátil! Ó dovol, dovol,
abych ochráncem ti byl!

ŠÁRKA
(stranou)
Již zrady jed mu
otravuje krev!

(k Ctiradovi)
 
Ty nechceš moji smrt?
Ty odpouštíš?
Ne, ne, to blahý klam!
vždyť zhrdáš mnou a zášť jen pro mne máš!
Ó, nech mě zemřít!

CTIRAD
(Těžce, s namáhavě tajenou, propukávající vášní)
Ano, nenáviděl jsem! Já nenáviděl,
Šárko, krásu tvou. Ó, slyšíš? Zášť jsem
měl ku vlnám kadeří, z nichž šíje
bělostná ti svítí jako květy
bílé z temných hlubin vod, a zášť jsem
měl k tvým retům růžovým i zrakům
zářivým, jež řasou temnou planou
jako hvězdy lesní houštinou. To
stále bodalo a štvalo mne, bych
železnými svaly tebe stisk’
a drtil, až bys k nohám mojim sklesla
neživá! Nuž nazývej to záští,
ale nechtěj, abych bez ní žil!

ŠÁRKA
(vztyčí se vítězným výkřikem)
Ó bohové!

(pak s líčenou oddaností opět praví)

jsem v moci tvé, chci být tě
poslušna; nuž pojď a rozvaž moje pouta.

CTIRAD
(opět před ni poklekne a začne rozvazovat pouta)
Ty se chvěješ, Šárko!

ŠÁRKA
Z lesa vane chlad.

(Vezme jeho ruku a přitáhne ji k pasu)

Zde ještě pouto tísní!

(Skloní se k Ctiradovi)

Tiše! Slyším srdce tvé, tak blízko u mne bije!
Ruka tvá
se také chvěje – snad – snad to také chlad?

(Pouto povolí, Šárka sklesne Ctiradovi
na prsa, jako překonána únavou a slabostí)


Ach, odpusť!
Tak jsem znavena, tak slabá,
ty tak šlechetný,
já nezasloužila si tvojí dobroty!

(Náhle se mu prudce vytrhne z náruče)

Ó, bozi! Co se děje se mnou?
Proč tak důvěřivý jest, tak šlechetný?
já urážky a krutost čekala!

CTIRAD
(kyne pod dub)
Sem usedni a pohov údům znaveným.

ŠÁRKA
(stranou, jako by se čemusi zoufale bránila)
Ne, ne! Já nemohu!

(k Ctiradovi)
 
Ó, nech mě odejíti!

CTIRAD
(skokem se octne u ní a uchvátí ji
do náruče; s horoucí vášní)

Nikdy! –
Moje jsi a nikdo mi tě nevyrve!
Jsi má, má!
Spíše dravci kořist vyrvat chtěj!
Já cítil sladkýdech tvůj na své tváři,
v náručí jsem
tiskl teplé tělo tvé a vnadná
hlava tvá mi dlela na srdci,
a teď mi zmizet chceš?
A myslíš, abych
dále žil s tím žárem v nitru svém, jenž
spálit hrozí celou bytost mou?

(trhavě, hlasem dušeným vášní)

Ó, miluji tě!... má jsi!... Slyš, má!...
Neb usmrtím tě!

ŠÁRKA
(se zoufalým vypětím sil se mu vyrve z náruče, vytrhne
ze  šatů dýku a napřáhne ji proti Ctiradovi s výkřikem)

Nedotýkej se mne!

(Ctirad stojí před ní nepohnutě a dívá se na ni okem vášně a
lásky. Šárka zvolna spustí napřeženou ruku a odhodí zbraň)


ŠÁRKA
(zoufale)
Marně!...Nemohu!...

(Klesne po posledním vnitřním boji
Ctiradovi na prsa; horoucně)


Nuž vezmi mě i život můj!

(Ústa jejich setkají se v dlouhém políbení.

CTIRAD
Již věčně má!!

ŠÁRKA
Ó, zmírám blahem!

CTIRAD
Mně jsi život dala!

ŠÁRKA
Láska život náš!

CTIRAD
Ó rci, že nesmím jen?

ŠÁRKA
(vroucně)
Tě miluji jak květ, jenž v teskném stínu
lesa toužně snil a čekal, světlo miluje!
Ach, ty jsi slunce mé, já hořím
ve tvém objetí, a vydechnout na tvých
ústech nech mě život můj!

CTIRAD
Blíž, jen blíže na má ňadra!
Jen v jedno splynout! –
Jen v jedno splynout! –
Věčně, nerozlučně a tebou v jedno!
Jak jsi krásná!

ŠÁRKA
Cítíš žár, jenž z ňader šlehá?

CTIRAD
Retem žíznivým já piju krásu tvou
a každým douškem roste opěttouha palčivá! –
Cítíš žár, jenž z ňader šlehá?

OBA
V proudech zlatých
oblévá nás lásky blaho!

(Šárka klesne mu v nejvyšším opojení na prsa. Ctirad ji odvede
pod dub a jemně přinutí, aby usedla; sám jí usedne k nohám)


CTIRAD
Viz tu krásnou noc,
tak plná něhy jest!
To naší lásky zvěst
kol vane přírodou!

ŠÁRKA
Hle,
tisíc jisker hoří ve výši!

CTIRAD
Já všechny vidím pláti ve tvém oku!

ŠÁRKA
Vůni skladkou květy dýchají!

CTIRAD
Však sladší ústa tvá!

ŠÁRKA
Toť blahý sen!

CTIRAD
Ó, kouzlem spjalas mě!

ŠÁRKA
Blahý sen!

(Náhle se mu prudce vytrhne z obětí)

Oh, běda! Pryč, rychle pryč!
Ó jdi!

CTIRAD
Jen s tebou!

ŠÁRKA
(klesne před ním na kolena)
Zaklínám tě láskou svou i bolem
zoufalým! Svůj život zachraň!
Na roh tento znamení
a z lesa tlupa
lítá děv by přikvačila! Ach!
Měj slitování s ženou bídnou!
Odpusť, odpusť,
já tě zničit chtěla zradou!

CTIRAD
(pozvedne ji)
Zrada lásku tvou mi dala, proto
žehnám jí! – Však před ženami měl bych
ustoupit zbaběle? Ty sketu
nemohla bys milovat!

(Uchopí roh; Šárka snaží se, aby mu ho vyrvala však marně.
Ctirad zatroubí, pak vezme meč. Z dáli se ozve odpověď děv)


Můj meči, vzhůru!
Hotov k boji jsem a věnčit
bude láska zbraň mou vítězící!

ŠÁRKA
Hrůza! Křídlem netopýřím zrada
již se blíží; oko krví blýská,
z tlamy jed jí kane!
Mě, mě zachvať,
příšero, já vzbudila tě, ale
jeho šetři! Miluji, miluji jej!

DĚVY
(z dáli)
Hejá! Hejá! Hejá!

CTIRAD
Šárko,
důvěru měj v lásku mou a sílu!

(Obejme Šárku jednou rukou, v druhé drží meč

DĚVY
(se zbraněmi tasenými a se smolnicemi přikvapí
z různých stran s posměšným pokřikem)

Hojo! Šelma v léčku padla! Bijte!
Bijte!

CTIRAD
Ostrým zubem chce se šelma bránit!

RADKA
(zezadu vrazí mu oštěp do ramene, že mu meč vypadne z ruky)
Ostřejší však moje zbraň jest!

CTIRAD
Zmije lstivá!

ŠÁRKA
(stranou)
Běda! Jak jej spasit?

(Děvy vrhnou se na něho a spoutají ho

DĚVY
Hojo! Náš jest!

(Šárka vrhne se mezi Ctirada a děvy a
hrozivě se vztyčí. Děvy ustoupí)


ŠÁRKA
(k děvám)
Zpátky! Můj jest on a právo
nad životem jeho mám jen já!

 
 
TŘETÍ  DĚJSTVÍ
 

(Pusté kamenité údolí mezi skalami, v pozadí úžící se v průsmyk.
Jednotlivé skály se zvedají v ostrých a příkrých obrysech a mezi
jejich útesy prozírá jen úzký pruh obzoru. Na povýšeném skalním
výstupku stojí kníže Přemysl ve zbroji, kolem něho ozbrojení muži.
Uprostřed mužů Šárka; jednu ruku má ukrytu v řasách pláště, do
něhož je zahalena, druhou rukou se opírá o štít)


PŘEMYSL
S vojem svým jsem tebou vést se dal až
v skalní tuto skrýš, ač tajemná mi
posud tvoje zvěst. – Ty, ženo zkázy,
vést chceš naši zbraň? Ty, která záští
krvelačnou živíš onu saň, jež
hubí dědiny a rolím zpustlým
setbu mrtvol dává?

MUŽI
(hrozivě)
Vražednice kletá! V zhoubu chce nás vlákat!

(Šárka stojí mlčky a nepohnutě

PŘEMYSL
Jak ti věřit mám,
že zdar mi přenášíš,
když zmar jen z tebe vlá a krví naší
dlaň tvá zbrocena?

MUŽI
Hoj! V kořist nám ji vydej!

PŘEMYSL
Mluv, co tebe přivádí? Snad
světlý zákmit lítosti pad’ v temné
nitro tvé a hledáš nyní smíru očistu?

ŠÁRKA
(záporně kyne hlavou)
Já lítost necítím
a smíru nehledám!

(vroucně)
 
Však přece jasná
záře nitrem rozlila se, že vše
jiné v stíny zapadlo! A zář ta
svatá mojí očistou!

(Podá Přemyslovi meč, jejž měla ukrytý v plášti

Znáš tuto zbraň?

PŘEMYSL
To meč jest Ctiradův!

MUŽI
Ha, slyšte!Ctirad zabit jest!

PŘEMYSL
Pak chvěj se ty i
tvoje družky! – Srdce mého kus s ním
jste mi vyrvaly! Oh!
Hrozně pomstěn
bude rek! Já z vašich těl mu vztyčím
mohylu, z níž bude žertvou stoupat
krve vaší dým! a ty, jež drze
honosíš se činem krvavým, ty
poselkyně hrozné Morany, již
první v temnou říš své paní spěj!

(k mužům)

jest vaše!

(Šárka zvedla zatím meč Ctiradův, jejž Přemysl
spustil na skalisko; muži vrhnou se na ni


MUŽI
Bídně v mukách zhyň!

ŠÁRKA
(vyrve se jim a vyběhne na vyvýšený výstupek skalní)
Slyš, věčná obloho,
z níž střely smrtící se
viníka ňadra vrývají!
Ohni, slyš, jenž hady žhavé k trestu
vysíláš, i vodo dravá, slyš, jež
kořist svoji v chladné zkázy vrháš hlubiny!

(Bodne se mečem do obnaženého ramene)

Svou krví tvrdím hroznou
přísahu a bohů věčných sbor mi
svědky buď! Svůj život chci vám dáti
v plen, však spaste Ctirada!

PŘEMYSL
To není klamu hlas!On žije!

MUŽI
(ucouvli)
Žije! Žije! Ctirad žije!

ŠÁRKA
(sestoupí mezi muže)
Jako hejno
krkavců se žene dívčí voj
a oběť svoji vlékne za sebou.
Sem dorazí se sluncem poledním
a dřív než západ rudý pohasne,
má Ctirad v mukách život dokonat.

PŘEMYSL A MUŽI
Hoj! Vzhůru! Zbraně k dílu!

ŠÁRKA
Opatrnost žádá dívek lest!
Mě bdělým okem učiňte
a sami se tajně skryjte! Úder na můj
štít buď poslem marných proseb mých
a k útoku vám znamením!

PŘEMYSL
Jak plazu zlého muž se štítí lsti,
leč nutnost zrady zbraň nám vtiská
do dlaně.
Neb krutá doba kruté činy žádá!

(Muži a Přemysl odejdou mezi skály do pozadí a vpravo

ŠÁRKA
(sama)
Kam mě vedeš, zrady příšero? Kam? –
Proč v srdce spáry svoje zatínáš?
Proč? –
a přec tak musilo se stát! On musí žít
byť všechno kleslo v zmar a zkázu!

(Odejde mezi skály napravo. Z levé strany přijde spoutaný
Ctirad v průvodu Radky, Svatavy, Libyny, Mlady, Hosty a
Častavy; za nimi Vlasta. Pak ostatní děvy. Všechny jsou
ozbrojeny; některé přinášejí kůl a kolo a různé nástroje k
usmrcení Ctirada. Děvy a Ctirad statnou napravo)


VLASTA
(k Ctiradovi)
Spravedlivý soud tvé viny zvážil
tíž a trest jí vyměřil. – Ty, Ctirad,
vladyka, jenž v nepřátelství krutém
proti nám jsi brojil, krví splatíš krev,
již prolila tvá zbraň! Dnes ještě
v kolo vpleten buď!

DĚVY
Tak staň se! Zemřeš ještě dnes!

(Děvy tiše odejdou do pozadí, kde dělají přípravy k
usmrcení Ctirada. Vztyčí kůl, postaví kolo, rozdělají
hranici. Vlasta prochází mezi nimi a prohlíží přípravy. Jen
dvě ozbrojené děvy zůstanou jako stráž nablízku Ctirada)


CTIRAD
(usedne na skalisko)
Jen sporých chvílí zákmit
prchavý a hrozná ruka tvá,
ó Morano, již navždy skvělý
dar mi vyrve života!

DĚVY
My smírnou oběť
dáme stínům padlým děv!

CTIRAD
Ach! Zemřít!
Zemřít! Když jsem počal žít! – Když
štěstí číše zlatozářná prvně ke rtům
prahnoucím se schýlila a oku
užaslému slunce lásky vzešlo zářící!

DĚVY
Hoj!
na ohnivém koni duše poletí!

CTIRAD
Já nelekám se,
smrti chladná, muk ni stínů tvých, však
žel mi jest, že láska moje se mnou
musí umřít! Chtěl vložit bych ji, slunce
věčné, v zlaté srdce tvé! A ukrýt
ji ve skalin mocných nerozborný
klín! Ji vdechnout toužím sladkou vůni,
kterou chví se květ, i v zlaté vlny
kladů žírných, jimiž dme se lán!
a rozezvučet ji v tklivé dumě borů
koruny, i stříbrolesklých bystřin
šumných proudy zpěněné! Pak láska
má by nalezla v ňadrech zchladlých
hrob, však věčně by ve věčné kráse
jarem vzkvétala!
Plála v jasu svém!

(Mezi skalisky objeví se Šárka, štít zavěsí na skálu,meč
položí pod něj; patří na ctirada, však on ji nepozoruje)


CTIRAD
Ach, žehnána buď,
moje lásko! Věčně žehnána buď
za to, žes mi život dala, i že
dáváš smrt. Chci obé vzíti z ruky
tvojí s blahou vděčností!

DĚVY
Již jest čas!

LIBYNA, SVATAVA, MLADA
RADKA, HOSTA, ČASTAVA

(vezmou varyta a pějí blížíce se k Ctiradovi, ostatní
děvy ozbrojeny ubírají se za nimi, Vlasta v jejich čele)

Morano svatá!
Morano hrozná!
Opusť svou říši
podzemní, temnou!
Lačným svým retem,
lačným svým spárem
pro oběť chvátej!

DĚVY
Morano svatá!
Morano hrozná!
Pro oběť chvátej!

VLASTA
(se dotkne svým mečem Ctiradovy hlavy)
Morano, svou oběť vezmi!

DĚVY
(divoce odhazují meče, oštěpy, varyta, aby se vrhly na Ctirada)
Zmar!
Zmar!
Krev tvou chceme!

ŠÁRKA
(vrhne se k Ctiradovi a pevně ho
obejme; děvy v údivu ucouvnou)

Láska má ti štítem bude!

CTIRAD
Šárko! Kterak zmírat mám,
když ty jsi u mne?

(Obejme ji horoucně

Jdi! Jdi! Ó jdi!

ŠÁRKA
jen u tebe můj život i má smrt!

DĚVY
Toť klam! – Zda Šárka? – Ha, zrádkyně!
Hoj!
Zpátky, zběsilá, nebo sdílej osud jeho!

ŠÁRKA
Vlasto, ty mě slyš! Ty velká
bylas vždy a šlechetná!

VLASTA
Co říci ještě chceš?
Ty srdce své, v němž pomsta
svatá stolec vztyčila, jsi bídně
zneuctila klamem otravným, jenž
z ženy činí robu mužovu!
Ty zlomila jsi svaté přísahy
a zradila své družky i stín drahý
Libuše! Buď vyvržena z kruhu
našeho a navždy prokleta!

DĚVY
Buď prokleta!

ŠÁRKA
Ach!


(Zastře si tvář; když opět pozvedne
hlavu, zazáří její líce nadšením)


Viz, tak slabá jsem,
žev prosbě ruce spínám před tebou,
a přec tak silná,
že se neděsím nikletby tvé!
To divná, velká moc, jež
spjala mě!...
Já marně proti ní sebránila!
Jak bouře jarní náhlepřilétla, jež stromy, keře,
květyzachvátí ve víru závratném!
Všakjedno věz, že ona jenom dává
blaženost a život!
Nechci moc ni vládu bojovnou!
Vše vracím vám,
jen odejít nám přejte s láskou naší!

(Opět se přivine k Ctiradovi)

VLASTA
On jest souzen!
A ty souzena jsi s ním!

DĚVY
Jest souzen!

(Vlasta kyne děvám, ty se vrhnou na Ctirada a Šárku;
chtějí Šárku od něho odtrhnout a vlečou ho ke kolu)


CTIRAD
Šárko, zachraň se!

ŠÁRKA
(se vyrve děvám a běží ke skále, kde zavěsila štít)
Pak souzeny jste vy též!

(Uchopí meč a bije do štítu

Hojo! Hojo! Hojo!

(Mezi skalami muži odpovídají a pak se s tasenými
zbraněmi vyřítí ze skal; Přemysl je v jejich čele)


MUŽI
Hojo! Hojo!
Bijte! Bijte! Neživte ni sestru
ani dceru!

DĚVY
Toť zrada! Zrada! Běda!

PŘEMYSL
Bozi, zbraním našim žehnejte!

(Děvy zanechají Ctirada a v zděšení a ve zmatku chápou
se svých zbraní, muži na ně dorážejí. Rozpoutá se krutý
zápas. Muži zatlačí konečně děvy do průsmyku mezi skály.
Zůstanou jen Ctirad a Šárka)


ŠÁRKA
(sejme mu pouta)
Živ a zachráněn!

CTIRAD
Tvou spasen láskou!

(Klesnou si do náruče. V dáli ozývá se třesk zbraní)

Slyšíš válečný ten hluk a třesk?
Proč rámě raněno a ku pomoci
nemůž’ spěti přátelům!

(Zvedá se vichr a přihání temná, těžká mračna. Blíží se bouře)

ŠÁRKA
(pro sebe temně)
A mé to dílo!

(Ctirad vystoupí na skalisko, z něhož se
otvírá rozhled směrem za bojujícími)


CTIRAD
Jako dubů les jsou mužů řady,
ale jako klasů zralých žeň
již děvy klesají!

ŠÁRKA
(pro sebe, s výrazem rostoucí hrůzy)
Tou rukou vražděny!

(Bouře se již rozpoutala, hrom duní a blesky kmitají se mraky)

CTIRAD
Jak štvaná zvěř již mužům vítězícím v oběť padají!

(Sestoupí se skaliska)

ŠÁRKA
Mě hrůza, hrůza jímá!

(Pevně se přivine k Ctiradovi)

CTIRAD
V náruč mou se skryj a
opusťme ta místa záhuby a smrti!
Viz, i nebe již se dává
v hněvný boj!
 
(Bouře stále roste, setmělo se, jen žlutavý
kmit blesků prorývá temné mraky)
 
ŠÁRKA
(pro sebe)
Ty duše mrtvých, kde as těkají!
 
(Vykřikne)
 
Zda slyšíš? – Šelest!
Pojď, již pojď!
 
(tiskne se k němu)
 
CTIRAD
Toť vichru peruti, ty šumět
budou dnes nám v lásky sen!
 
(Chtějí odejít mezi skály napravo. Tu jako by blok náhle
rozdělilclonu temných mraků a mezi se vę výši objeví zsinalé,
zkrvavělé zjevy pobitých děv. V popředí Vlasta, Libyna,
Svatava, Radka, Mlada, Hosta, ústava a jiné zjevy se ztrácejí
dále v mračnech. Bouře utichne)
 
ŠÁRKA
(na ně hledí okem vytřeštěným, pak
hlasem hrůzoudušeným vydechne)
Viz, – tam!
 
CTIRAD
Ten mrak?
 
ŠÁRKA
(vytrhne se mu a pokročí proti zjevení)
Co chcete ode mne, vy zjevy
bledé, krvavé?
 
(Zoufale vykřikne)
 
Ach! Nejsem, nejsem vinna!
 
CTIRAD
Co tě děsí?
 
ŠÁRKA
Viz, ty mrtvétam?
Ty zbraně krvavé?
 

CTIRAD
Jen blesky mrakem kmitají.
 
ZJEVENÍ
Již s námi pojď!
Nás čeká divý let! Však dříve
hrůza vysaje ti krev!
 
ŠÁRKA
(vrhne se k Ctiradovi)
Mě chraň svou láskou!
 
CTIRAD
Vždyť jen láska naše s námi jest!
 
ZJEVENÍ DĚV
Kam chceš se skrýti!
Zrada tvá jak lačná
vlčice se plíží za tebou!
Již schvátí tě! Již srdce z ňader chce ti rvát!
 
ŠÁRKA
Již blíží se! Již rukou smrti
po mně sahají!
 
(Klesne Ctiradovi do náruče jako beze smyslů)
 
CTIRAD
Tím svatým žárem,
jímž mě k sobě spjalas, zaklínám tě,
zapuď chmury děsivé a se mnou
pojď! Ó pojď! Já v náručí na vřelém srdci
svém tě ponesu, přes kameny
a hloží v tichý dvorec svůj! – Tam lípy
mile v okna kývají a střásat
budou květy v blahé lásky sny!
 
(Mezi řečí Ctiradovu svit blesků pohasne a zjevení děv
se ztrácív temnu. Šárčina tvář se jasní, jako by procitala
z děsnéhosnu)
 
ŠÁRKA
A věčným, věčným pokvete nám jarem život!
 
CTIRAD
Ó pojď!
 
OBA
Pojď!
 
(Jejich ústa se k sobě přiblíží,
vtom se opětosvětlí zjevení děv)
 
ZJEVENÍ DĚV
Krev máš na ústech! Naši krev!
 
ŠÁRKA
(zoufale se vytrhne ze Ctiradova objetí)
Ó hrůza!
Zas těch očí mrtvých výčitka!
Jsou zde! Již blíží se! A mezi nás se
derou! Nikde spása! Nikde záchrana!
nikde!
 
CTIRAD
Jest v lásce! V lásce!
 
ZJEVENÍ DĚV
Kdo ty rány prsoum dal?
Kdo srdce proklál v ňadrech?
Kdo?
Kdo v říši temnou Morany nás slal?
 
ŠÁRKA
Mě hrůza chvátí!
 
ZJEVENÍ DĚV
S námi pojď!
 
ŠÁRKA
Jen jedna spása!
Smrti, přijmu mě i moji lásku!
 
(Vyběhne na skálu a vrhne se dolů;
zjevení zmizí, sluneční svitprozáří mraky)
 
CTIRAD
Šárko! – Sám! Sám!
A dál mám žíti!
 
   

PRIMER  ACTO


(Bosque de los sacrificios junto al castillo de Vyšehrad. A la izquierda,
un trono de piedra. Las murallas del castillo al fondo. Las sombras del
crepúsculo caen sobre la arboleda y el cielo se vuelve carmesí.
Vlasta está sentada en los escalones del trono, sosteniendo su rostro
entre sus manos. Al cabo de un rato se levanta y mira sobre la arboleda)


VLASTA
Sombras de las almas difuntas que revoloteáis
con vuestras alas luminosas sobre las copas
de los árboles del bosque sagrado,
żpor qué habéis desaparecido?...
żOs han dispersado los rayos dorados del sol?...
ˇDetened vuestro apresurado viaje!...
Un anhelo me impulsa a buscar entre vuestras
huestes desvanecidas a quien ha partido,
dejando el dolor como único legado...

(Los rayos del sol continúan penetrando la arboleda)

ˇLloro en vano!... ˇEn vano!
ˇEllas desaparecen en las alturas! -
ˇLos pájaros, que los muertos han espantado,
regresan ahora a los árboles, su alegre canto
reverdece la partida de las sombras!

(Fascinada por el glorioso espectáculo del sol naciente)

ˇPor encima del bosque, he aquí que,
desde las sólidas puertas del cielo,
el sol está asomando, como un héroe magnífico,
empuńando un escudo dorado en su poderosa mano!

(Se estremece de repente, luego esconde el rostro en el manto)

ˇEscóndete, cabeza esclavizada,
su brillo sagrado no caerá sobre ti!

(Vuelve a caer sobre los escalones del trono. De repente se oye
un susurro detrás de la arboleda. Un halcón veloz cruza el cielo.
Una flecha brilla y con un zumbido impacta en el pájaro, que cae
muerto. Šárka llega corriendo sosteniendo un arco y examina el
cuerpo del pájaro)


ŠÁRKA
ˇMuerto! Mi flecha voló directamente a su pecho.
ˇLa tierra sedienta bebe su sangre caliente!
ˇMi mano lo ha derribado como sacrificio
para vosotros, dioses eternos!

(Coloca el pájaro sobre la piedra de los sacrificios)

Mi valor y mi fuerza los pongo
humildemente a vuestros pies.
ˇOs traigo en sacrificio
la apasionada juventud que arde en mi pecho!

(Ve a Vlasta sentada en los escalones del trono)

ˇHe aquí a una doncella sentada, sola, meditando.

(Se acerca un poco más)

żEs Vlasta a quien estoy viendo?

VLASTA
(se repone y se levanta)
Šárka, ˇeres tú!
żTambién deambulas como un animal asustado?

ŠÁRKA
(con amargura y reproche)
Vlasta, żpor qué evitas
los pasillos de Vyšehrad?
ˇContigo, no hubiéramos caído tan bajo!

VLASTA
(altiva, de pie)
żDebería haberme convertido en esclava
y haber sufrido desprecio y burla a mi alrededor?

(Mira con franqueza a Šárka)

ˇHabla! Una nube de oscuras noticias
contemplo en tu rostro.

ŠÁRKA
(abruptamente)
żNo ha llegado aún la noticia de nuestra
vergüenza a las arboledas sagradas?

(misteriosamente)

Golpes atronadores de escudos
y sonidos de cuernos resonaron
en la sesión del consejo, la primera desde
que Libuše entró en las sombras de la muerte.
Con mis compańeras doncellas corrí a Vyšehrad.
Pero sólo la burla y el odioso desprecio
nos recibieron en los ojos de los hombres
que cerraban la entrada al salón de piedra.
Burlándose de nosotras, nos enviaron de regreso
a nuestros hogares a lavar los platos.
Decían: ˇBasta del gobierno de las mujeres,
el hombre volverá a ser el seńor de la mujer!
ˇNos echaron de los escalones dorados del trono, para siempre!
Todo esto es obra de Ctirad.
ˇSu orgullo ha sido afectado
por nuestros derechos!

VLASTA
ˇQué aflicción!
ˇLa opresión será ahora nuestro único destino!

ŠÁRKA
ˇLas quejas lastimeras no sirven para nada!
ˇHa llegado el momento de la acción!
Por la mańana, Přemysl y sus hombres ofrecerán
aquí un sacrificio solemne, buscando volcar
a los dioses a favor de su gobierno.
ˇEsperaremos aquí para reclamar nuestros
derechos, si es necesario por la fuerza!
ˇMira, aquí vienen nuestras hermanas!

(Las doncellas llegan desde diferentes direcciones)

LAS DONCELLAS
Con corazones afligidos
entramos en la arboleda sagrada.
ˇLos dioses eternos nos han negado sus favores!

SVATAVA
ˇNuestro sacrificio no encontró gracia a sus ojos!

RADKA
ˇMudos, rechazan nuestras palabras de alabanza!

ČASTAVA, RADKA, MLADA, SVATAVA
ˇPrincesa Libuše, escucha, en el reino eterno
cuán abatidas se encuentran tus doncellas!

LIBYNA
Tú fuiste el escudo dorado de nuestra protección,
ˇahora nuestros corazones están atravesados
por las flechas de la opresión!

ČASTAVA, RADKA
SVATAVA, DONCELLAS

ˇLa luz de tus ojos se ha apagado y
hemos perdido el favor de los dioses eternos!

LAS DONCELLAS
ˇQué aflicción! ˇAy de mí! ˇQué aflicción!

ŠÁRKA
ˇOh, doncellas pusilánimes! ˇMejor que vosotras,
parece que yo entiendo los designios del dios!
żNo pretende él, quizás, decirnos que
promovamos la causa nosotras mismas?
Los dioses eternos no apoyan
a los débiles y a los temerosos,
ˇsólo sobre corazones valientes erigen sus altares!

VLASTA
(que ha escuchado las palabras de Šárka y la abraza)
ˇLa santa profecía habla por tus labios!
ˇA través de ti, Libuše
nos transmite sus órdenes!

LAS DONCELLAS
ˇEl significado de tus palabras es claro!
ˇDebemos romper las cadenas
con nuestras propias fuerzas!

VLASTA
(con entusiasmo)
ˇEscuchad, dioses eternos, nuestra súplica,
devolvednos nuestro santo derecho!
ˇDejad que la sublime libertad renazca como la luz del sol!

LAS DONCELLAS
ˇEscuchadnos, dioses eternos!...
ˇDel polvo de la opresión levantaremos nuestras cabezas!
ˇJuramos solemnemente defender nuestros derechos
incluso con nuestras vidas!
ˇCon valor, por la victoria,
avancemos hacia nuestra meta!

LOS HOMBRES
(llegando)
ˇBienvenidas, sombras santas!
ˇBienvenidas!
ˇLos sentimientos piadosos
nos han traído hasta aquí!

VLASTA
(amargamente))
ˇHagámonos a un lado,
es nuestro destino la amarga esclavitud!

(Las doncellas se desplazan hacia el lado derecho)

ŠÁRKA
(mira hacia el bosque; de repente se estremece y grita)
ˇCtirad!

(sombríamente)

ˇDe nuevo veo aparecer el objeto
de nuestra vergüenza y nuestra deshonra!
ˇOh, quisiera hacerle inclinar su frente orgullosa
y humillarlo haciéndole sentir el poder
y el dominio de la mujer!
Pero, żdónde encontrar la magia necesaria
para encadenarlo?...

(Doce sacerdotes con túnicas blancas y coronas de ramas de
tilo en la cabeza llegan por la izquierda; Vitoraz es el jefe de la
procesión, lleva una antorcha. Le siguen pajes con ricas ofrendas
para el sacrificio. Detrás de ellos hay ancianos y los jefes de los
clanes. El príncipe Přemysl está en el centro, Ctirad camina a su
lado. Přemysl asciende al trono y los hombres lo rodean. Las
doncellas permanecen al fondo, excepto Vlasta, que se acerca
durante el discurso de Přemysl. Ella escucha sus palabras con una
expresión de tensión y esperanza)


LOS HOMBRES
ˇBienvenido, poderoso Přemysl, seńor nuestro!

PŘEMYSL
ˇLa bendición de los dioses sea sobre todos!
Saludos a todos vosotros, que estáis ligados
por un santo lazo a mi corazón, a mi dolor,
tan vasto y poderoso,
que ha llenado de sombras en mi alma.
Perdonadme, dioses eternos,
que he venido al altar del sacrificio
con dolor en mi corazón.
Lo que antes era alegría y felicidad,
ahora se ha vuelto tristeza.
ˇDoblemente dolorosos son los recuerdos de la felicidad!

(Hace una pausa)

Dos ramas crecieron juntas del tronco
de la armonía y el amor.
Sus brotes se entrelazaron,
sus hojas se acariciaron tiernamente.
El mismo sol les sonrió a ambas
y la humedad del mismo rocío las regó.
La blanca nieve del invierno
y las flores de la primavera,
hicieron que su abrazo fuera estrecho.
Los pájaros anidaban a su sombra,
buscando refugio y protección en ellas.
ˇLa luz brillante del sol difundía su felicidad,
la prosperidad y la bendición florecían por doquier!
Entonces, de repente, se deslizó
la ruinosa mano de la muerte,
infligiendo un golpe mortal a una de las amorosas ramas.
Su follaje se marchitó y se inclinó hasta el suelo.
ˇOh, Libuše, sueńo radiante de mi vida,
del cual he despertado triste y con el corazón roto!
żDónde estás?
żDónde se ha ido tu brillante existencia?
żDónde te buscará desesperado,
mi amor y mi deseo? -
ˇAy, ay, ay de mí, que me has dejado!
ˇEscóndete a los ojos de los extrańos, herida abierta!
ˇEs poco varonil doblegarse ante el dolor!

(frente a la multitud)

ˇComencemos ahora la ceremonia sagrada,
cantemos palabras de alabanza a los dioses
para implorar su consuelo y su favor!

(Přemysl baja al altar.
Vitoraz le entrega la antorcha para
encender el fuego; luego, junto a los sacerdotes, se reúnen
en semicírculo frente al altar)


VITORAZ
ˇEterno dios nuestro,
gobernante de la luz y las tinieblas,
cuyas flechas punzantes lanzas desde las nubes!

VITORAZ, SACERDOTES
ˇOh, Svaroh, ante tu trono inmemorial
se inclinan reverentes las huestes de los dioses!
Oculto en los bosques, ríos y rocas,
venerado por el dorado sol,
moviéndote a través de las fuertes murallas del cielo
mides con tus pasos la vida humana.
ˇAcepta este sacrificio, ofrecido por nuestros corazones
que se inclinan devotos ante ti!

SACERDOTES, HOMBRES
ˇQue los cantos de alabanza se eleven
a los dioses salvadores!
ˇEllos dan la fuerza a los brazos del hombre
y sabiduría en su alma,
para hacer que él gobierne a su pueblo y lo conduzca a la gloria!

ŠÁRKA
ˇOh, vosotros, hombres, víboras jactanciosas!
ˇQue eleváis vuestro orgullo
al trono de los dioses eternos!
Los dioses nunca bendecirán la injusticia.
Vuestro sacrificio, repulsivo para su deslumbrante faz,
ˇserá desbaratado!
 
(Se lanza hacia la pira de los sacrificios y desparrama
las ofrendas. Sorprendidos, los hombres intentan detenerla,
pero es demasiado tarde. Las doncellas, excepto Vlasta,
acuden en ayuda de Šárka)


DONCELLAS
ˇAdelante!
ˇVenganza!

HOMBRES
ˇHorror! ˇQué insulto
tanto para el monarca como para los dioses!

DONCELLAS
ˇQue la sagrada venganza
nos guíe!

HOMBRES
żEstáis locas? ˇAlto! ˇDeteneos!

PŘEMYSL
ˇEscuchad mi voz
en nombre de Libuše!
ˇCuidaos de las malas pasiones
y defended la paz sagrada de la tierra!

(Las doncellas y los hombres dejan de
pelear y retroceden. Šárka queda frente al
trono en actitud desafiante)


CTIRAD
Príncipe mío, considera si digo la verdad
cuando manifiesto que la cizańa de las mujeres
ha crecido en demasía alrededor del trono.

(Seńala a Šárka; con una mueca)

ˇEs una belleza! Pero la hermosura
de una doncella no es más que un engańo.
ˇUna hermosa flor, pero llena de veneno!
ˇEsas manos blancas son instrumento del odio!
Los labios rosados respiran venganza,
ˇy sólo el orgullo habita en su corazón helado!

LOS HOMBRES
ˇPronuncia tu sentencia!
ˇExigimos su sangre como castigo!

VLASTA
(se acerca al trono)
ˇPor el sagrado nombre que tú mismo invocaste,
acudo a ti, príncipe mío,
escúchame antes de juzgar! ˇExijo justicia!

LAS DONCELLAS
ˇExigimos justicia!

PŘEMYSL
Defenderé siempre los derechos sagrados.

(con una mirada a Šárka)

ˇAcabaré con la injusticia!
ˇHabla, habla tú, que reclamas justicia!

VLASTA
(se acerca)
Como un dichoso eco de los tiempos pasados
tus conmovedoras palabras resuenan en mi corazón.
ˇEsas palabras que lamentan la rama rota
arrancada de la tierna caricia,
que nunca más podrá proteger el trono de oro!
Una rama tierna, bendecida con flores blancas
que formaban parte de su ser.
Y cuando cayó,

desarraigada por la herida de la muerte,
las flores blancas cayeron al suelo
como lágrimas sobre los escalones del trono dorado.
ˇOh, dime, príncipe!
żpor qué quieres arrojar las flores al desprecio?
żPor qué humillarlas?

(con entusiasta calidez)

ˇEscúchame!
ˇMe dirijo a ti
desde el fondo de mi profundo dolor!
ˇRestaura nuestro sagrado derecho!
ˇQue Šárka sostenga su espada en el consejo!
ˇConfía a Vlasta los libros sagrados
y deja que las doncellas
guarden el fuego del oráculo
cuyas llamas protegen a los que viven en la justicia!
ˇEl amor sagrado nos liga a esos derechos!
ˇNos arrancarías el corazón si los conculcaras!

(Se arrodilla, abrumada por la emoción)

DONCELLAS
ˇEscucha! ˇEscucha nuestros ardientes ruegos!

PŘEMYSL
(conmovido)
ˇLevántate, Vlasta!
ˇEste no es lugar para las mujeres!
El respeto y el amor deben ser
tus derechos sagrados,
ˇpero sólo los hombres gobernarán nuestro país!

(Vlasta se levanta con expresión del profundo dolor)

Como seńal de paz, Šárka, escucha,
ˇte concedo tu vida!

ŠÁRKA
(abruptamente)
żDe qué vale mi vida?
ˇConcédeme un favor diferente, príncipe!
Vosotros despreciáis a las mujeres,
pues bien, ˇpon a prueba nuestras fuerzas!
Permíteme luchar contra uno de tus hombres;
a quien tus huestes elijan.
ˇQue los dioses mismos decidan
de qué lado está la justicia!
Aquél cuya mirada refleje el mayor odio,
que sea mi rival.
ˇEstas palabras son un desafío para ti, Ctirad!

CTIRAD
ˇTus palabras no son más que una burla!
Suelta una bestia salvaje y con las manos desnudas,
Ctirad luchará contra ella aunque posea garras afiladas:
suelta un toro y lo golpeará con sus fuertes puńos.
ˇPero nunca se dignará medir sus fuerzas,
en una pelea ridícula, contra una mujer!

ŠÁRKA
(saca su espada y lo ataca salvajemente)
ˇPagarás con tu vida este insulto!

VLASTA
(la retiene)
ˇNo cometas un asesinato! ˇSólo mediante
el combate lograremos alcanzar nuestros derechos!

LAS DONCELLAS
ˇAdelante! ˇAl combate!

LOS HOMBRES
ˇLuchemos, entonces!
 
 

SEGUNDO  ACTO  


(En un denso bosque salvaje un arroyo serpentea a la
izquierda. Frente al espectador, el bosque se abre en un
pequeńo claro con un enorme roble. El sol sombrío,
detrás de las copas de los árboles, arroja una luz verde
dorada sobre el claro. Aquí y allá se ven esparcidas rocas
y tocones de árboles cubiertos de musgo. Al fondo hay varios
árboles caídos, cubiertos de follaje. Vlasta aparece por el
fondo. Lleva un casco, una lanza y un escudo en la mano y
un arco con flechas en su espada. Se detiene y llama hacia el
bosque)


VLASTA
ˇHeya! heya!

(Las voces de las doncellas le responden a lo lejos)

LAS DONCELLAS
ˇHeya! ˇHeya!

(Se ve llegar a las doncellas
armadas igual que Vlasta)


VLASTA
(camina hacia el claro)
ˇAlto! Hemos alcanzado nuestra meta,
este es el roble sagrado donde esperaremos
la llegada de nuestras hermanas.

(Se detiene bajo el roble. Las doncellas aparecen)

Todo está en silencio...
Šárka aún no ha llegado,
ˇella, la que avanza como una nube oscura!

(Clava la lanza en el suelo y apoya el escudo en ella)

Nuestros brazos están llenos de sangre.
ˇHoy hemos librado una dura pelea!

(Se sienta bajo el roble, las doncellas se reúnen a su alrededor)
 
Zbislav fue un héroe valiente, pero ya está muerto;
su clan ha sido abatido
incluyendo a todos sus sirvientes.
ˇSus fuertes cuerpos están siendo devorados
por las bestias salvajes!

DONCELLAS
ˇSus fuertes cuerpos están siendo devorados
por las bestias salvajes!

VLASTA
(mira a su alrededor y la tristeza invade su rostro)
ˇAy, nuestra sangre
también fue derramada en el combate!

(Se levanta)

A las heroicas doncellas
que han dado su vida por nuestra sagrada causa,
ˇhonor para siempre!

DONCELLAS
ˇDoncellas heroicas,
que vuestro recuerdo por siempre sea sagrado!

(Golpean las armas contra sus escudos)

ˇQue su consuelo sea una sangrienta venganza!

(Las doncellas cuelgan las armas de las ramas o
las clavan en el suelo. Todas rodean a Vlasta, bajo el roble.
Aparecen Radka, Mlada y ocho doncellas, todas armadas;
dos de ellas llevan una cesta cubierta con una tela)


DONCELLAS, MLADA, RADKA
ˇHey, hermanas, salud!

DONCELLAS DE VLASTA
ˇBuena suerte para vosotras! ˇBuena suerte!

VLASTA Y SUS DONCELLAS
Vuestras armas żhan logrado éxito?

RADKA
(se detiene frente a Vlasta. Dos de sus
doncellas, llevan la cesta cubierta)

Hoy los dioses estuvieron de nuestro lado.
Nos precipitamos como una tormenta
sobre un pueblo dormido.
ˇAl instante, las llamas carmesí y la sangre lo cubrieron todo!
ˇHey! Los hombres palidecieron y temblaron.
ˇCorrían como conejos para salvar sus vidas!
Los matamos a todos como perros.
ˇTan sólo las aves que volaban en círculo,
han conservado la vida!

(Retira la tela de la cesta)
 
ˇMira este nuevo trofeo
para las murallas del castillo de Děvín!

(Levanta por los cabellos la cabeza ensangrentada de un hombre)

DONCELLAS DE VLASTA
(con admiración)
ˇPelej, el jefe!

RADKA
ˇUn cruel enemigo de las mujeres!

RADKA, MLADA, DONCELLAS
(burlándose salvajemente)
ˇVen ahora con nosotras, héroe, al castillo de Děvín!

(Las doncellas meten la cabeza en la cesta y se la llevan)

VLASTA
ˇUna hazańa heroica, Radka!
Combatiste bien.
ˇNuestro agradecimiento a vosotros, dioses eternos!
El sol de la victoria se levanta sobre las nubes ensangrentadas.
Se acerca el día en que el orgulloso Vyšehrad
se inclinará ante nosotras.

DONCELLAS
ˇOs damos gracias, dioses eternos!

(A lo lejos se oye el sonar un corno)

MLADA, VLASTA, DONCELLAS
Deben ser Libyna y su compańía.

(Mlada toma un cuerno y responde a la llamada. Las doncellas
recién llegadas depositan sus armas y se sientan. Se oye el trotar
de caballos y voces que llegan desde el bosque)


LIBYNA
ˇGalopo con furia, adelante! ˇHoio!

SVATAVA
(en el bosque)
ˇHoio! ˇTe seguimos!

(Los lamentos de las prisioneras se oye entre el tumulto)

CAUTIVAS
(en el bosque)
ˇAy de mí! ˇMisericordia!

DONCELLAS
ˇUn trote alegre, se acerca victorioso!

(Libyna y Svatava salen del bosque
llevando a sus caballos por las bridas)


LIBYNA
ˇTraed aquí a las cautivas!

SVATAVA
ˇLlevaos los caballos!

(Traen a las cautivas maniatadas, entre ellas hay una
joven vestida de novia. Otras doncellas se llevan los caballos)


CAUTIVAS
ˇAy de mí! ˇMisericordia!

LIBYNA, SVATAVA
(seńalando a las cautivas)
ˇEste es nuestro botín!

CAUTIVAS
(levantan las manos, algunas caen de rodillas.
La novia cae al suelo, a punto de desmayarse)

ˇPiedad! ˇOs rogamos que nos dejéis volver
a casa con nuestros seres queridos!

VLASTA
(preguntando)
żPrisioneras?

LIBYNA
(seńala a la chica que se ha desmayado)
Esta es la novia de Sobek,
un amigo de Ctirad.
Cuando estaban todos borrachos de hidromiel,
en el banquete de bodas,
la capturamos junto con sus compańeras.

(Después de que Libyna comienza a hablar, Šárka emerge
del bosque, frunce el ceńo, escuchando la historia)


SVATAVA
Los hombres, sin embargo, nos persiguieron.

LIBYNA
ˇCtirad y sus hombres, querían vengarse,
pero en los arbustos del bosque
perdieron todo rastro de nosotras!

ŠÁRKA
(ansiosamente)
żQué dices? żCtirad os persiguió?
Entonces, żvendrá aquí?

ČASTAVA
Lo acabo de ver en el bosque, rastreando en los arbustos,
olfateando su presa.

HOSTA
Está solo, ha debido  de enviar
a sus sirvientes a otra parte.

ŠÁRKA
ˇEs la hora de la venganza!
ˇLevantaos, rápido! Vlasta, escúchame,
ˇdéjame actuar a mí!
ˇDame un pequeńo grupo de mujeres como ayuda!
ˇÉl caerá en mis manos!
ˇPero la muerte no es suficiente!
ˇDebe morir vergonzosamente!

VLASTA
ˇHaz lo que desees! Pero recuerda que es
conveniente que un guerrero muera en combate,
ˇy no mediante una artimańa!

ŠÁRKA
(violentamente)
ˇÉl morirá! ˇY eso será suficiente!

VLASTA
ˇLlevemos a las cautivas al castillo de Děvín!

LAS CAUTIVAS
ˇMisericordia! ˇPiedad!

DONCELLAS
ˇVuestros lamentos son vanos! ˇAdelante, a Děvín!

(Las doncellas y Vlasta se van, arrastrando a las cautivas.
Mlada, Radka, Hosta, Častava y ocho doncellas se quedan)


ŠÁRKA
(para sí)
ˇEl resentimiento se arrastra
como una sombra oscura  a través de mi cuerpo!
En las largas noches sólo pienso
en aquella mirada desdeńosa, que me quema el alma

(violentamente)
 
No queda otro camino...
ˇLa muerte lo vencerá!

(Se vuelve hacia las doncellas)

ˇAcercaos!
żDecís que soy hermosa?

(Las doncellasla miran asombradas
como si no entendieran su pregunta)


Os estoy preguntando: żsoy hermosa?
żTan hermosa como los aromas
de las flores mágicas
que las ninfas a la luz de la luna
tejen en sus cabellos?

SVATAVA, MLADA, RADKA,
ČASTAVA, LAS DONCELLAS

ˇHermosa!
ˇEres hermosa!

LIBYNA
ˇHermosa! ˇComo un manzano en flor!

SVATAVA
ˇComo una fuente que refleja el bosque verde!

MLADA
ˇComo la sonrisa rosada del amanecer!

LAS OTRAS DONCELLAS
ˇHermosa como la noche de verano,
iluminada de estrellas!
ˇHermosa, sí, eres hermosa!

ŠÁRKA
(fríamente, pero satisfecha)
ˇYa se ha dicho lo suficiente! ˇEl tiempo apremia!

(para sí, apasionada y salvaje)

Me acercaré sigilosamente a él,
como una serpiente, y lo estrangularé en mis brazos.
ˇLo quemaré con mi aliento!

(Desnuda sus brazos y hombros. Sus oscuros cabellos
le caen sobre el cuello y brazos. Dice apasionadamente)


ˇOh, Ctirad, desdeńaste mi desafío de una pelea directa
y ahora no me queda otra arma
que mi juventud y belleza!
ˇTe desafío a una pelea mortal!
ˇRadka, ven aquí!

(Se quita el cinturón y se lo da
a Radka)

ˇÁtame la mano!
ˇSvatava,
dame tu cinturón!
ˇÁtame fuertemente al roble!

DONCELLAS
ˇTu petición es terrible!

ŠÁRKA
(con autoridad)
ˇTe ordeno que lo hagas!

DONCELLAS
(con miedo)
ˇHágase como dices!

(Las doncellas hacen lo que Šárka les ha ordenado)

ŠÁRKA
(seńala con la mano libre al suelo)
ˇMlada, pon tu cuerno a mi lado, aquí!
ˇEscondeos en el bosque, hasta que escuchéis
el sonido de mi cuerno!

DONCELLAS
żVamos a dejarte sola, Šárka?

ŠÁRKA
ˇMarcharos, no queráis despertar mi ira!

LAS DONCELLAS
(partiendo)
ˇQue tengas buena suerte!

(Šárka queda sola, atada al roble. La puesta de sol arroja una
luz dorada sobre el claro. Todo queda en silencio, sólo el bosque
susurra, las nubes rojas palidecen, arrojando un tenue reflejo
sobre Šárka. El crepúsculo penetra en el bosque y se convierte en
la transparente oscuridad de una noche de verano)


ŠÁRKA
(levanta la cabeza)
El silencio reina por doquier.
ˇSe escucha el suave susurrar del bosque!
La canción de cuna de mi juventud,
el canto de los árboles envejecidos y sombríos,
despiertan sueńos muertos de voces inquietantes,
que yacen como flores marchitas en mi alma.
żDónde se han ido los ańos de mi feliz infancia,
cuando lo único que conocía eran bosques oscuros,
prados soleados y cumbres altivas?

(apasionadamente)
 
Sońé con una felicidad sin límites,
que brillara como el sol del mediodía,
que presionara la boca caliente contrala madre tierra
dándole flores y fragancias apasionadas.
ˇPero mi sol ahora es carmesí
y sólo gotea sangre!

(desesperadamente)

En vano busco el olvido y la paz
en los horrores de la guerra y matanzas.
ˇMe atormenta la idea de que él esté vivo!
Que él deba morir, o que yo caiga muerta
por su mano, poco importa,
siempre y cuando se apague el fuego apasionado
que arde en mi corazón y me enloquece.

(La luna llena se eleva por encima de las copas de los
árboles. . Se oye el canto de Ctirad que se acerca)


CTIRAD
La luna plateada se eleva,
blandiendo su escudo brillante.
ˇDespierta a los héroes de las sombras
que se levantan para vivir!

ŠÁRKA
ˇEs él! ˇYa llega!

CTIRAD
(más cerca)
En el claro, los héroes se alinean
como dispuestos para la batalla.
ˇLas espadas brillan, los ojos llamean
y las lanzas en ristre!

ŠÁRKA
ˇSe acerca! ˇEstoy angustiada!
żPor qué la pasión me obliga
a cometer semejante felonía?

(Intenta desesperadamente liberarse de las ataduras)

ˇVamos! ˇQuiero verle la cara!

(Ctirad aparece en el claro)

ˇYa es tarde, los propios dioses así lo han decidido!

CTIRAD
(pausa)
Desde las preciosas alturas estrelladas
envían coronas de flores sobre sus cabezas
y cuencos llenos de flores de gloria eterna.

(Caminando por el claro)

Descansaré aquí.
Es en vano seguir el rastro más lejos.
Mis ojos no me engańaron cuando vi
a las huestes de Vlasta, desde la cima de la colina,
arrastrando a las cautivas hacia Děvín.
ˇSi mis hombres estuvieran junto a mí!
żPor qué me aparté de ellos,
impulsado por la impaciencia?
ˇHabría exigido sangre en venganza!
Ahora tendré que esperar hasta la mańana
para reunir a mis hombres en un ataque audaz.

(Se sienta en una roca a la derecha y
comienza a despojarse de su armadura)


Desde las preciosas alturas estrelladas
envían coronas de flores
sobre sus cabezas.

(Ve a Šárka, que tiene la cabeza apoyada
en el pecho como desmayada)

 
Veo algo blanco reluciente,
como flores blancas que brillan en el tronco de un árbol...
żPodrá ser, quizás, el fantasma de una ninfa,
que seduce a los hombres con su ruinoso abrazo?

(Se acerca)

żO es una mujer?

(Acercándose aún más, se detiene frente a Šárka, cuyo rostro
está iluminado por la luz de la luna llena. La mira y grita)


ˇŠárka!

(retrocede asombrado. Šárka permanece inmóvil, fingiendo
cansancio y dolor. Ctirad se acerca)


żEstá muerta?

ŠÁRKA
(gimiendo)
ˇAh!

CTIRAD
ˇEstá viva!
ˇEstá abatida por el dolor!
ˇEspero que mi auxilio llegue a tiempo!

(Saca su cuchillo de caza y corta el lazo que ata su mano
derecha, que ella deja caer inerte. Se arrodilla, disponiéndose
a cortar las restantes ataduras de Šárka. Tan pronto como la
toca, Šárka gime como si recuperara la conciencia)


ŠÁRKA
ˇAy de mí! ˇAyúdame!

CTIRAD
Šárka, escucha. ˇEstás en manos amigas!
Pero habla, żqué te ha sucedido?

ŠÁRKA
(con la cabeza aún baja no lo mira,
como si no lo conociera)

Las tropas salvajes de Vlasta me torturaron
y me han dejado a merced de las bestias salvajes,
porque defendí a las cautivas.

CTIRAD
(impresionado)
Tuviste compasión de las indefensas cautivas.
ˇMi agradecimiento es para ti!

ŠÁRKA
(levanta la cabeza y mira a Ctirad. Alza ambas
manos  como si tratara de protegerse y grita)

ˇQué terrible! ˇEres tú!
ˇEstoy perdida!

(aparte)
 
ˇSólo necesito valor para la sangrienta venganza!

CTIRAD
(se levanta)
ˇOh, cálmate, Šárka,
te traigo ayuda!

ŠÁRKA
(como si no creyera en sus palabras)
ˇTe burlas, es una mera burla, Ctirad!
Estoy en tu poder. Sé que la muerte me espera.
Somos enemigos.
Me odias, no tengo derecho a esperar clemencia.
Sólo tengo un favor que pedirte:
ˇTermina con mi vida rápidamente!
ˇTen piedad, es mi último ruego!

(Ella vuelve a agachar la cabeza, como
aceptando su destino, esperando el golpe mortal)


CTIRAD
Sería mejor que me pidieras
que vuelva mi espada contra mi propio corazón.
ˇPermíteme ser tu protector!

ŠÁRKA
(aparte)
ˇEl pérfido veneno
ya está entrando en su sangre!

(a Ctirad)

żNo deseas mi muerte?
żMe has perdonado?
No, no, todo esto es una ilusión.
ˇMe desprecias y me odias!
ˇOh, déjame morir!

CTIRAD
(agobiado por su creciente pasión)
Sí, de hecho, te odié.
Odié tu belleza, Šárka. Escúchame.
Incluso odié tus cabellos
entre los que brilla tu cuello blanco como las flores
en las oscuras profundidades de las aguas;
odié tus labios rojos, y tus ojos luminosos,
que brillan a través de oscuras pestańas
como estrellas a través de las matas del bosque.
ˇTu imagen me ha herido y atormentado,
quería aplastarte
para que cayeras a mis pies, muerta!
Llámalo odio, si quieres,
ˇpero no me pidas que viva sin él!

ŠÁRKA
(se levanta con un grito victorioso)
ˇOh, dioses!

(Continúa con fingida sumisión)

Tu poder me domina, quiero ser sumisa;
ven y desata mis ataduras.

CTIRAD
(se arrodilla frente a ella y comienza a desatarla)
ˇEstás temblando, Šárka!

ŠÁRKA
ˇUn viento frío sopla desde el bosque!

(Ella toma su mano y la atrae hacia su cintura)

ˇAquí las ataduras todavía están firmes!

(Se inclina hacia Ctirad)
 
Calla. Puedo escuchar tu corazón latiendo
tan cerca, temblando, tal vez,
żtal vez sea el frío?

(Las ataduras se desatan, Šárka cae en los brazos
de Ctirad como vencida por la fatiga y la debilidad)


ˇPerdóname!
Estoy exhausta y débil,
eres tan noble...
ˇNo soy digna de tu bondad!

(De repente, ella se aparta de él. Para sí)
 
ˇDioses eternos! żQué me sucede?
żPor qué es tan leal, tan noble su corazón?
ˇEsperaba de él insultos y crueldad!

CTIRAD
(seńalando el roble)
ˇSiéntate aquí, descansa tu cuerpo fatigado!

ŠÁRKA
(aparte, como si luchara consigo misma)
ˇNo! ˇNo! ˇNo puedo hacerlo!

(dirigiéndose a Ctirad)

ˇDéjame ir!

CTIRAD
(salta hacia ella y la abraza
apasionadamente)

ˇNunca!
Eres mía
y nadie podrá alejarte de mí.
ˇPreferiría alejar a las bestias salvajes de sus víctimas!
Sentí en mi rostro tu dulce aliento,
tu cálido cuerpo entre mis brazos,
tu encantadora cabeza reposando sobre mi pecho,
ży ahora quieres abandonarme?
żCrees que puedo seguir viviendo
con esta pasión en mi corazón?
żUna pasión que amenaza con quemarme
todo el cuerpo?

(su pasión se refleja en su voz, tartamudea)

ˇTe amo!... ˇEres mía!...
ˇEscúchame!...

ŠÁRKA
(desesperada, se desprende de su abrazo. Saca
una daga y la acerca a Ctirad, gritando)

ˇNo me toques!

(Ctirad permanece inmóvil, mirándola con amor y pasión.
Lentamente, Šárka baja su mano y arroja la daga)


ŠÁRKA
(desesperadamente)
ˇTodo es en vano!... ˇNo puedo!...

(Después de una lucha emocional final,
cae en los brazos de Ctirad, con pasión)


ˇTómame entonces! ˇY quítame la vida también!

(Sus labios se encuentran en un prolongado beso)

CTIRAD
ˇMía para siempre!

ŠÁRKA
ˇPara morir de felicidad!

CTIRAD
ˇMe has dado la vida!

ŠÁRKA
ˇEl amor es nuestra vida!

CTIRAD
ˇDime, que no es un sueńo!

ŠÁRKA
(apasionadamente)
Te amo como una flor
que en la oscuridad del bosque
sueńa con la luz.
ˇDéjame que expire
apretándome contra tus labios!

CTIRAD
ˇAcércate, acércate a mi pecho!
ˇDisolvámonos juntos!
ˇPara siempre,
sin separarnos jamás!
ˇQué hermosa eres!

ŠÁRKA
żSientes el fuego que surge de mi corazón?

CTIRAD
Mis labios sedientos beben tu belleza
y con cada beso crece mi anhelo.
żSientes el fuego que surge de mi corazón?

AMBOS
ˇLa dicha del amor nos envuelve
con una pasión que fluye!

(Extasiada, se abraza a Ctirad. Él la conduce bajo el roble
y gentilmente la invita a sentarse, situándose a sus pies)


CTIRAD
ˇMira qué hermosa noche,
llena de ternura!
ˇNuestro amor transciende
a la naturaleza que nos rodea!

ŠÁRKA
ˇMira!
ˇMil chispas resplandecientes arden en el cielo!

CTIRAD
ˇLas veo reflejadas en tus ojos!

ŠÁRKA
ˇLas flores emanan una dulce fragancia!

CTIRAD
ˇAún más dulces son tus labios!

ŠÁRKA
ˇUn sueńo maravilloso!

CTIRAD
ˇMe has hechizado!

ŠÁRKA
ˇDichoso sueńo!

(De repente, se libera de los brazos de Ctirad)

ˇAy! ˇVete! ˇRápido!
ˇHuye, por favor!

CTIRAD
ˇSólo lo haré contigo!

ŠÁRKA
(cae de rodillas ante él)
ˇTe lo imploro por mi amor y desesperado dolor!
ˇSalva tu vida!
ˇTan pronto como dé la seńal con este cuerno,
una horda de doncellas furiosas saldrá
impetuosamente del bosque!
ˇTen piedad de una mujer pecadora!
ˇPerdóname!ˇPerdóname!
ˇTraté de destruirte con una traición!

CTIRAD
(la levanta)
Tu traición me ha dado amor,
ˇpor eso la bendigo!
żDebo huir de las mujeres?
żCómo podrías amar a un cobarde?

(recoge el cuerno. Šárka intenta quitárselo. Ctirad toca
el cuerno y las doncellas responden desde el bosque)

 
ˇMi espada, adelante!
Estoy listo para combatir,
ˇmi amor coronará mi arma victoriosa!

ŠÁRKA
ˇEn alas de un murciélago
se aproxima la traición!
Sus ojos están inyectados en sangre
y gotea veneno de su boca.
ˇMátame, monstruo, yo te desperté,
pero ahora perdona, a quien amo!

LAS DONCELLAS
(desde la distancia)
ˇHeya! ˇHeya! ˇHeya!

CTIRAD
Šárka,
ˇdebes confiar en mí y en mi fuerza!

(Con una mano abraza a Šárka y en la otra sostiene la espada)

LAS DONCELLAS
(con espadas y antorchas llegan
desde todas direcciones, gritando)

ˇHeya! ˇLa bestia cayó en la trampa!
ˇMatadlo! ˇMatadlo!

CTIRAD
ˇLa bestia va a defenderse con dientes afilados!

RADKA
(atraviesa el hombro de Ctirad por detrás, y la espada de él cae)
ˇMi arma es mucho más afilada!

CTIRAD

ˇVíbora traidora!

ŠÁRKA
(aparte)
ˇAy de mí! żCómo puedo salvarlo?

(Las doncellas lo reducen y le atan las manos)

LAS DONCELLAS
ˇHeya! ˇYa es nuestro!

(Šárka se interpone entre Ctirad y las
doncellas. Las doncellas retroceden)


ŠÁRKA
(a las doncellas)
ˇAtrás! ˇÉl es mío y tengo derecho
a hacer lo que quiera con su vida!
 
 

ACTO  TERCERO
 
 
(Valle pedregoso entre montańas. Un desfiladero en el fondo.
Las diferentes elevaciones de contornos escarpados, muestran
una estrecha franja del horizonte. El príncipe Přemysl está en un
alto acantilado con su armadura, rodeado de guerreros. Šárka
está de pie en medio de ellos; esconde una mano en los pliegues
de su capa, la otra se apoya en su escudo)


PŘEMYSL
Nos has traído a mí y a mis guerreros
hasta este alto roquedal,
aunque todavía tu mensaje me parece misterioso.
żTú, una mujer, quieres guiar mi ejército?
żTú que vives de la venganza sanguinaria
destruyendo aldeas y acarreando una cosecha de muerte
en nuestros campos yermos?

HOMBRES
(amenazadoramente)
ˇMaldita asesina! ˇNos conduces a la ruina!

(Šárka permanece inmóvil y en silencio)

PŘEMYSL
żPor qué debería confiar en ti
para lograr el éxito,
cuando sólo traes destrucción
y tu mano está manchada con nuestra sangre?

LOS HOMBRES
ˇAh! ˇEntréganosla, es nuestro botín!

PŘEMYSL
Habla, żqué te trae hasta aquí?
żTal vez un destello luminoso de remordimiento
hace que tu alma busque la paz y el perdón?

ŠÁRKA
(niega con la cabeza)
ˇNo siento remordimientos ni busco la paz!

(ardientemente)
 
Sin embargo, un torrente de luz
ha iluminado mi corazón
y hace que todo lo demás
se desvanezca en el olvido.
ˇEsta luz sagrada es mi redención!

(Le entrega a Přemysl la espada que llevaba escondida en su capa)

żReconoces este arma?

PŘEMYSL
ˇEs la espada de Ctirad!

HOMBRES
ˇEscuchad! ˇCtirad ha muerto!

PŘEMYSL
Entonces... ˇtemblad, tú y tus compańeras!
ˇMi corazón está destrozado con su muerte!
ˇMe vengaré!
ˇCon vuestros cuerpos construiré una pira,
de la cual saldrá el vapor de vuestra sangre en sacrificio!
ˇY tú, que te jactas vergonzosamente
de este acto sangriento, tú, mensajera de Morana,
la terrible diosa de la muerte,
serás la primera en unirte
al reino de tu soberana!

(a los hombres)
 
ˇElla es vuestra!

(En tanto, Šárka recoge la espada de Ctirad que Přemysl
dejó sobre una roca. Los hombres se acercan a ella)


HOMBRES
ˇMorirás como una perra!

ŠÁRKA
(se aleja de ellos y salta a una roca)
ˇEscúchame, cielo eterno, que lanzas
tus flechas letales al pecho de los culpables!
ˇEscúchame tú, oh fuego,
que envías mortales serpientes!
ˇY tú, agua de la justicia, que arrojas a tus víctimas
al frío abismo de la destrucción!

(Se hiere con la espada en su brazo desnudo)

Con mi propia sangre hago
un juramento terrible.
ˇQue los dioses eternos sean mis testigos!
ˇOfrezco mi vida a vosotros, pero salvad a Ctirad!

PŘEMYSL
ˇEse juramento no es en vano! ˇÉl está vivo!

HOMBRES
(retroceden)
żEstá vivo? ˇÉl vive! ˇCtirad está vivo!

ŠARKA
(desciende entre los hombres)
Como una bandada de cuervos,
el ejército de doncellas avanza
arrastrando a su víctima.
Aquí llegarán con el sol del mediodía.
Antes de la puesta del sol carmesí,
Ctirad morirá aquí, martirizado.

PŘEMYSL, HOMBRES
ˇAdelante! ˇA las armas!

ŠÁRKA
ˇCuidado, las doncellas planean una trampa!
Yo permaneceré vigilante; mientras tanto,
escondeos bien detrás de esas rocas.
ˇUn golpe contra mi escudo indicará el momento
apropiado y será la seńal para que ataquéis!

PŘEMYSL
Los hombres aborrecen las trampas
tanto como a las serpientes,
pero la necesidad los hace aceptar esta felonía.
ˇLos tiempos crueles exigen actos crueles!

(Los hombres y Přemysl se esconden entre las rocas)

ŠÁRKA
(a solas)
żA dónde me has traído, terrible traición?
żPor qué me desgarras el pecho con tus garras?
żPor qué?
ˇTiene que ser así!
ˇÉl deberá vivir, incluso si todo lo demás sucumbe!

(Se esconde entre las rocas. Ctirad, maniatado,
llega seguido de Radka, Svatava, Libyna, Mlada,
Hosta y Častava, Vlasta y el resto de doncellas.
Todas van armadas; algunas llevan una estaca, la
rueda del martirio y otros instrumentos de tortura)


VLASTA
(se dirige a Ctirad)
Un tribunal de justicia ha examinado tus culpas
y ha pronunciado su veredicto.
ˇTú, Ctirad, un noble que, en cruel enemistad,
has luchado contra nosotras, pagarás con tu sangre
la sangre derramada por tus manos!
ˇHoy mismo tu cuerpo será inmolado en la rueda!

DONCELLAS
ˇQue así sea! ˇMorirás hoy mismo!

(Las doncellas preparan en silencio la ejecución
de Ctirad. Instalan la estaca y la rueda y le prenden
fuego. Vlasta observa su trabajo. Sólo dos doncellas
armadas custodian a Ctirad)


CTIRAD
(se sienta en una roca)
ˇSólo dentro de algunos momentos
tu terrible mano, Morana,
me quitará
el maravilloso don de la vida!

DONCELLAS
ˇCelebraremos un sacrificio expiatorio
por los espíritus de las doncellas caídas en batalla!

CTIRAD
ˇOh, morir!
ˇMorir justo cuando empezaba a vivir!
ˇCuando la copa de oro de la felicidad
se elevó por primera vez a mis resecos labios,
y mis ojos atónitos vieron el radiante sol del amor!

DONCELLAS
ˇHoy!
ˇSobre un caballo de fuego, cabalgará tu alma!

CTIRAD
ˇNo tengo miedo ni a la tortura
ni a la fría sombra de la muerte,
sino a que mi amor deba morir conmigo!
ˇQuiero, un sol eterno,
para colocarlo en tu corazón de oro
y ocultarlo en los brazos de las poderosas rocas!
ˇQuiero oler un aroma dulce, de flores temblorosas,
de olas doradas y espigas fértiles
que crecen en los campos!
ˇOír su eco en los árboles anhelantes
del bosque y en los arroyos plateados
que corren susurrando!
ˇEntonces mi amor no encontraría una tumba,
para mi cuerpo frío, sino que florecería
eternamente en la belleza eterna de la primavera!
ˇY ardería con su propio brillo!

(Šárka aparece entre las rocas. Colaca la espada bajo su
escudo. Mira a Ctirad que no se percata de su presencia)


CTIRAD
ˇOh, bendito sea mi amor!
Bendito por siempre,
por darme la vida
y por darme la muerte.
ˇA ambas las tomo agradecido!

DONCELLAS
ˇEl momento ha llegado!

LIBYNA, SVATAVA, MLADA
RADKA, HOSTA, ČASTAVA

(toman sus liras y empiezan a cantar mientras se
acercan a Ctirad. Las otras se sitúan junto a Vlasta)

ˇSagrada Morana!
ˇTerrible Morana!
ˇSal de tu reino
subterráneo y oscuro!
ˇCon labios sedientos,
con garras afiladas,
apresúrate a recoger a tu víctima!

DONCELLAS
ˇSagrada Morana!
ˇTerrible Morana!
ˇApresúrate a buscar a tu víctima!

VLASTA
(toca la cabeza de Ctirad con su espada)
ˇMorana, toma a tu víctima!

DONCELLAS
(esgrimen sus armas listas para herir a Ctirad)
ˇMuerte!
ˇMuerte!
ˇQueremos tu sangre!

ŠÁRKA
(se arroja sobre Ctirad y lo abraza con
firmeza; las doncellas retroceden sorprendidas)

ˇMi amor te protegerá!

CTIRAD
ˇŠárka! żCómo puedo morir
si tú estás a mi lado?

(La abraza apasionadamente)

ˇVamos! ˇVamos! ˇOh, vamos!

ŠÁRKA
ˇA tu lado viviré o moriré!

DONCELLAS
ˇEsto no puede ser cierto! żEs Šárka?
ˇTraidora! ˇHey!
ˇAtrás, o compartirás su destino!

ŠÁRKA
ˇVlasta, escúchame!
Tú que siempre has sido tan bondadosa y noble...

VLASTA
żQué tienes que decir?
Has despreciado a tu propio corazón,
en el que la venganza ha levantado un trono sagrado.
Las ilusiones abominables
convierten a la mujer en esclava de la carne.
ˇHas roto tu promesa sagrada y traicionado a tus hermanas,
así como a la memoria de Libuše!
ˇTe expulsamos de entre nosotras!
ˇQue la maldición caiga sobre ti!

DONCELLAS
ˇQue la maldición caiga sobre ti!

ŠÁRKA
ˇAh!

(Oculta su rostro y cuando levanta la
cabeza, su rostro cambia de expresión)


Mirad qué débil estoy,
junto mis manos y suplico,
ˇpero soy lo suficientemente valerosa
como para no temer vuestra maldición!
Un poder extrańo y convincente me ha vencido...
ˇEn vano he luchado contra él!
De repente, como una tormenta primaveral,
se elevó y pasó volando junto
a árboles, arbustos y flores.
ˇPero recordad una cosa,
solo él contiene toda la dicha y la vida!
ˇNo deseo ningún poder ni dominio mundano!
Os lo devuelvo todo,
ˇdejad que nos vayamos para vivir nuestro amor!

(Vuelve a abrazar a Ctirad)

VLASTA
ˇÉl ha sido condenado!
ˇY tú estás condenada con él!

DONCELLAS
ˇÉl ha sido condenado!

(A una seńal de Vlasta las doncellas aferran a Ctirad y Šárka.
Intentan separarlos y arrastrarlo a él hacia la rueda)


CTIRAD
ˇŠárka, salva tu vida!

ŠÁRKA
(se libera de las doncellas y corre hacia su escudo)
ˇEntonces, vosotras también estáis condenadas!

(Toma la espada y golpea con ella su escudo)

ˇHeya! ˇHeya! ˇHeya!

(Los hombres responden a su llamada. Con sus espadas
desenvainadas, llegan corriendo con Přemysl a la cabeza)


HOMBRES
ˇHeya! ˇHeya!
ˇGolpeadlas! ˇGolpeadlas!
ˇNo perdonéis ni a la hermana ni a la hija!

DONCELLAS
ˇTraición! ˇTraición! ˇAy!

PŘEMYSL
ˇDioses eternos, bendecid nuestras armas!

(Las doncellas abandonan a Ctirad. Se desata una
cruel batalla. Los hombres corren las tras las doncellas
que huyen. Solo Ctirad y Šárka permanecen en el
escenario)


ŠÁRKA
(desata las ataduras de Ctirad)
ˇVivo y salvo!

CTIRAD
ˇSalvado por tu amor!

(Se abrazan. El choque de las armas se oye a la distancia)

żPuedes oír el fragor y el ruido sordo de la guerra?
żPor qué con mi brazo herido debo seguir
siendo incapaz de ayudar a mis amigos?

(Sopla el viento, trayendo nubes negras. Se acerca una tormenta)

ŠÁRKA
(para sí)
ˇEsto es obra mía!

(Ctirad sube a una roca desde la cual
observa el campo de batalla)


CTIRAD
Firmes como un bosque de robles están los hombres,
pero como mazorcas maduras de maíz,
están cayendo las doncellas.

ŠÁRKA
(para sí, con expresión de creciente horror)
ˇMi mano las ha matado!

(La tormenta ruge con truenos y relámpagos centelles)

CTIRAD
ˇCómo caen ante los hombres victoriosos!

(Baja de la roca)

ŠÁRKA
ˇEl horror me abruma!

(Se acerca a Ctirad)

CTIRAD
ˇRefúgiate en mis brazos
y huyamos de la ruina y destrucción!
ˇMira, incluso el cielo
se suma a la cólera!

(Cae el crepúsculo y sólo los destellos de los
relámpagos zigzaguean a través de las nubes negras)


ŠÁRKA
(Para sí)
Almas de los muertos, żpor dónde vagáis?

(grita)

żOyes!... ˇUn murmullo!
ˇVamos! ˇVamos!

(Šárka estrecha su cuerpo contra Ctirad)

CTIRAD
ˇLas ráfagas de viento susurrarán hoy
nuestros sueńos de amor!

(Va a salir de entre las rocas cuando llegan las
pálidas apariciones de las doncellas caídas en
combate manchadas de sangre. Vlasta en primer
plano. Luego Libyna, Svatava, Radka, Mlada, Hosta
y Častava. La tormenta amaina)


ŠÁRKA
(las mira con los ojos desorbitados
y luego grita, sofocada y horrorizada)

ˇMira allí!

CTIRAD
żLa nube?

ŠÁRKA
(se aparta de Ctirad y se aproxima a las apariciones)
żQué queréis de mí,
pálidas apariciones manchadas de sangre?

(Grita desesperada)
 
ˇSoy inocente! ˇNo soy culpable!

CTIRAD
żQué te horroriza?

ŠÁRKA
ˇMira!... ˇLas muertas!
żPuedes ver sus brazos manchados de sangre?

CTIRAD
ˇSólo veo un rayo que brilla entre las nubes!

APARICIONES
ˇVen con nosotras!
ˇNos espera un vuelo salvaje!
ˇPero primero el horror absorberá tu sangre!

ŠÁRKA
(se lanza sobre Ctirad)
ˇProtégeme con tu amor!

CTIRAD
ˇNuestro amor prevalecerá!

APARICIONES
żDónde te quieres esconder?
Tu traición te seguirá como una loba furiosa.
Ya te está estrangulando.
ˇQuiere arrancarte el corazón!

ŠÁRKA
ˇSiguen acercándose!
ˇLa mano de la muerte me está aferrando!

(cae inconsciente en brazos de Ctirad)

CTIRAD
ˇPor el fuego sagrado que me une a ti,
te suplico que apartes esas terribles imágenes
y vengas conmigo! ˇVamos!
ˇTe llevaré en mis brazos,
con el corazón ardiente,
sobre piedras y espinas a mi hogar!
ˇLos tilos nos llaman alegres a través de las ventanas,
y sus flores derraman un dichoso sueńo de amor!

(Mientras Ctirad habla, los relámpagos y las apariciones
desaparecen. El rostro de Šárka se ilumina, como si hubiese
despertado de una pesadilla)


ŚÁRKA
ˇNuestra vida florecerá como eterna primavera!

CTIRAD
ˇVen!

AMBOS
ˇVen!

(Sus labios están a punto de tocarse,
cuando de nuevo resurgen las apariciones)


APARICIONES
ˇHay sangre en vuestros labios! ˇNuestra sangre!

ŠÁRKA
(desesperadamente se separa del abrazo de Ctirad)
ˇQué horror!
ˇOtra vez el reproche de esos ojos muertos!
ˇEllas están aquí! ˇSe acercan!
Se interpondrán entre nosotros.
ˇNo hay salvación! ˇNo hay salvación posible!

CTIRAD
La salvación está allí: ˇen el amor, en el amor!

APARICIONES
żQuién ha herido nuestros pechos?
żQuién traspasó nuestros corazones?
żQuién fue?
żQuién nos envió al oscuro reino de Morana?

ŠÁRKA
ˇEstoy paralizada por el terror!

APARICIONES
ˇVen y únete a nosotras!

ŠÁRKA
ˇSólo existe una forma de salvación!
ˇMuerte, recíbeme a mí y a mi amor!

(Trepa por el acantilado y se arroja. Las apariciones
desaparecen. El sol brilla a través de las nubes)


CTIRAD
ˇŠárka!... ˇSolo! ˇSolo!
ˇCómo podré seguir viviendo!
 
 

Digitalizado y traducido por:
José Luis Roviaro 2021